Ernő Dohnányi
Klavírní kvintet č. 1 c moll, op. 1; Sonáta pro violoncello b moll op. 8; Klavírní kvintet č. 2 es moll op. 33
Kocianovo kvarteto, Michal Kaňka – violoncello, Jaromír Klepáč – klavír. Produkce: Pavel Hůla. Text: A, N, F. Nahráno: 10/2007, Studio Domovina, Praha. Vydáno: 2008. TT: 80:00. DSD. 1 SACD Praga Digitals, PRD/DSD 250 249 (distribuce Classic).
Ernest Bloch
Klavírní kvintet č. 1, Klavírní kvintet č. 2
Kocianovo kvarteto, Ivan Klánský – klavír. Produkce: Jaroslav Rybář. Text: A, N. Nahráno: 1/2002 – 3/2003, Studio Domovina, Praha. Vydáno: 2007. TT: 50:46. DDD. 1 CD Praga Da Camera, PRD 350 038 (distribuce Classic).
Ernő, také Ernst (von) Dohnányi (1883 – 1960), rodák z Bratislavy, dirigent, klavírista a skladatel, významná osobnost budapešťského koncertního života mezi válkami a jinak typický představitel generace, přes niž přešly dvě války, je autorem symfonií, instrumentálních koncertů, církevních skladeb, komorní hudby i jevištních děl. Svého času vzbudil snad největší pozornost pantomimou Pierotčin závoj a operou Tenor (obojí se hrálo i u nás a v obou případech byl Dohnányi označen za eklektika, píšícího elegantní a příjemnou hudbu, avšak nic víc), jinak je jeho jméno především spojeno s jeho pianistickou a dirigentskou kariérou. Kocianovo kvarteto, které se podílí na kompletní nahrávce Dohnányiho komorní tvorby (I. díl vyšel u stejné firmy pod číslem PRD/DSD 252 222), vybralo tentokrát spolu s violoncellistou Michalem Kaňkou a klavíristou Jaromírem Klepáčem Klavírní kvintet op. 1 z roku 1895, který neobyčejně nadchl Johannesa Brahmse (a při poslechu pochopíme proč), o čtyři roky mladší Violoncellovou sonátu op. 8 a Klavírní kvintet op. 33 z roku 1914. Dohnányi zůstal věren romantickým kořenům, přesvědčen, že možnosti tradičních forem a výrazových prostředků stále nejsou vyčerpány. Jeho hudba je dobře zpracována co se týče formy, nemá nouzi o nápady, umí zacházet s dispozicemi nástrojů, pro něž píše. Skladby, které kdysi z repertoáru vymizely, a někdo je znovu objeví, vyvolávají otázky po důvodech tohoto zmizení, těžko se na ně však odpovídá. Přinejmenším tyto Dohnányiho skladby vedle skladeb jeho současníků plně obstojí, ničím však neprovokovaly (což často bývá první krok k pozdější popularitě), nebo se neobjevily ve správnou dobu na správném místě a v rukou správných interpretů, sám jejich autor kladl důraz na jinou stránku svých činností, především však – u takovýchto skladeb se neubráníme dojmu, že už jsme to všechno někde slyšeli. Brahmsův vzor je očividný, avšak Brahms byl jen jeden. Právě proto však stojí za to, hledat pro taková díla, jsou-li skutečně hodnotná (a zde měli Kocianovci opravdu šťastnou ruku) rehabilitaci, nejen kvůli dílu a skladateli samotnému, ale i pro poznání, že je možno skutečně repertoár tvořit bohatěji než jen z osvědčených, stále znovu opakovaných skladeb. Kocianovo kvarteto sleduje tendenci vyhledávání a nabízení opomíjených děl již řadu let. Nelituje času a energie na jejich nastudování a věnuje se jim s plnou zodpovědností a na projevu je to znát. Je obrovský stylový rozdíl mezi líbivou romantickou hudbou Dohnányiho a syrovými, drásavě znějícími tóny jeho současníka Ernesta Blocha (1880 – 1959). Blochovy Klavírní kvintety (tentokrát s Ivanem Klánským) jsou mnohem mladší než kvintety Dohnányiho, není to však jen otázka data vzniku. Dohnányi byl pokorný tradicionalista, Bloch se poté, co se vymanil z područí vzoru impresionistů a Richarda Strausse, nebránil experimentům (především harmonickým), jeho hudba má exotické zabarvení, dané inspiracemi v židovské lidové hudbě, údernost rytmů útočí a strhává s sebou. Dohnányiho a Blochova hudba jsou dvě krajiny, na něž hledíme, a interpreti jejich topografii vykreslují do detailu. Za dramaturgii i za interpretace zaslouží oba snímky nejvyšší ocenění.
Body: 6 z 6 – tip Harmonie
