Heidelberger Sinfoniker, Thomas Fey. Text: A, N. Nahráno: 2007 Gesellschaftshaus, Heidelberg, Pfaffengrund. Vydáno: 2007. TT: 68:55. DDD. 1 CD Hänssler Classic CD 98281 (distribuce Rosa).
Na první pohled by se mohlo zdát, že nová nahrávka světoznámé symfonie jen rozšiřuje desítky dalších a že z hlediska dramaturgického se jedná o projekt nezajímavý. Konkurence na světovém trhu je značná a v takovýchto případech je rozhodně nutné přicházet alespoň do určité míry s vlastní koncepcí. V případě mladého ambicióznícho tělesa – Heidelberských symfoniků (jejich stávající šéfdirigent Thomas Fey je založil teprve v roce 1993) jde však ještě o něco jiného. Dvojka na bookletu prozrazuje projekt většího rozměru – s největší pravděpodobností se jedná o celý nový komplet Mendelssohnovy hlavní symfonické řady.
Ke každé z pěti symfonií budou zřejmě vždy přiřazeny vybrané symfonie skladatelova mládí – jím samotným nedoceňované, v dnešní době naopak nově studované a obdivované (jsou dílem chlapce ani ne patnáctiletého!). Z hlediska dramaturgického je toto propojení skladeb z mládí s vrcholnými kompozicemi správné a spravedlivé. Na prvním CD s 1. symfonií nacházíme z oněch „dětských“ symfonií osmou (ve verzi pro dechy) a třináctou (ve verzi pro symfonický orchestr). Na nynějším dvě smyčcové – sedmou a dvanáctou.
Avšak i tak máme právo očekávat ze strany interpretů u světoznámé Italské symfonie j ejich vlastní zajímavé podněty. Heideleberští symfonikové hrají důvěrně známou partituru živě, s velkým nasazením, v němž vládne stálé napětí – možná na úkor klasicky vyrovnané hladiny. To se projevuje určitými, místy až diskutabilními tempovými změnami. V rámci vitality totiž klade Fey – zvláště ve forte – větší důraz na intuitivní spontánní výpověď než na důsledné dodržení tempové neochvějnosti, jak jsme zvyklí z tradičních pojetí. Ve vrcholových bodech jsou žestě a tympány uplatňovány až nevázaně – na takový projev „bez zábran“ jsme zvyklí z takzvané autentické interpretace (Fey je jejím dlouholetým protagonistou!). Stretta na konci 1. věty je tempově na hranici hratelnosti, provedena je ovšem brilantně! Leckterého posluchače bravura některých pasáží možná strhne, je však otázkou, zda takovéto efektní prostředky jsou tou pravou cestou k přesvědčivosti. Zvuk je prostorově zakulacený s poměrně velkým náhalem, přesto velmi dobře čitelný (báječně vymodelované provedení 1. věty). Volná věta plyne v poměrně rychlém tempu, v ne příliš velké proměnlivosti, čímž poněkud ztrácí na své zvláštní poetičnosti a posvátnosti. Té je zase více v následující 3. větě, zastupující scherzo. Lesní rohy ve střední části hrají nádherně! Saltarello je dle očekávání tempově neslýchané (u Bernsteina 5:52, u Karajana 5:26, u Bělohlávka 5:20, zde u Feye 4:52)! Milovníci virtuózních gagů si přijdou na své. Znovu se naskýtá otázka vyslovená nahoře! Ani u sebelepšího tělesa při tempu na hranicích možností nemohou chybět okamžiky „dohánění“! Druhou otázkou je, zda tak závratný až zběsilý běh je opravdu stylizací původního tance.
Body: 4 z 6
