Nelson Goerner – klavír, BBC Philharmonic, Fionnuala Hunt, Neeme Järvi, dirigenti. Produkce: Brian Pidgeon, Mike George. Text: A, N, F. Nahráno: 3/2004, New Broadcasting House, Manchester. Vydáno: 2005. TT: 64:34. DDD. 1 CD Chandos CHAN 10302 (distribuce Panther).
Ferruccio Busoni je z mnoha důvodů těžko zařaditelnou osobností. Původem Ital prožil polovinu života v Německu, zcela se asimiloval s tamními avantgardními uměleckými proudy, a dokonce se v jistém smyslu stal jejich mluvčím. Na počátku 20. století předpověděl hudbě vývoj, k jakému dospěla o řadu destiletí později. Byl zázračným dítětem a jako klavírista udivoval svět vedle Ignáce Paderewského či Antona Rubinsteina (roku 1890, ve svých 24 letech, získal 1. cenu Rubinsteinovy nadace v Petrohradě a stal se na tamní konzervatoři profesorem). Ochráncům odkazu Johanna Sebastiana Bacha naskakuje husí kůže, když si vybaví Busoniho bachovské edice, vyšperkované romantickými rekvizitami. Na jeho Návrh nové estetiky hudebního umění narazí každý, kdo se zajímá o hudbu 20. století. Na jeho hudbu už méně nebo vůbec ne. Jak byl smělý ve svých teoretických úvahách, tak držel svou hudbu při vší harmonické volnosti pod hranicí 19. století a ke konci života – současně s prvními hlasateli neoklasicismu – se dokonce vrátil ještě o něco zpět. Dá se předpokládat, že se do běžného repertoáru vedle svých šťastnějších protože výraznějších současníků těžko vrátí (snad s výjimkou dosud málo doceněné poslední opery Doktor Faust ), seznámit se s jeho skladbami je však nadmíru užitečné, i kdyby jen pro zamyšlení nad tím, v čem se liší dobré dílo od díla geniálního. Druhý díl edice Busoniho orchestrálních děl (1. díl CHAN 9920) předkládá na prvním místě Veseloherní předehru (Lustspiel-Ouvertüre ), k níž ovšem žádná „veselohra“ nepatří; skladba napsaná údajně během jedné jediné noci roku 1897 (i když později revidovaná) chtěla vyzařovat mozartovským duchem. Vyzařuje (zejména rychlými běhy smyčců) také trochu duchem smetanovským – i když je vedle předehry k Figarově svatbě i Prodané nevěstě mnohem krotší. V zacházení s rytmy a instrumentací vane také trochu již duchem příštího Stravinského. Suita z komické opery Volba nevěsty (Die Brautwahl ) je o patnáct let mladší, zralejší, ale také bohatší na nápady, výborně instrumentovaná (také tato Busoniho opera by nemusela věčně ležet v archivech a občas se někde mohla objevit). Další dvě skladby jsou plodem Busoniho obdivu ke kultuře Indiánů, jejichž melodie mu zprostředkovala jeho žačka Natalie Curtis. Indiánská fantazie (Indianische Fantasie , 1914) pro klavír a orchestr je dvacetiminutovým dílem v jedné větě, s rysy vícevětého klavírního koncertu. S klavírním partem, na němž je znát, že byl nástroj skladateli důvěrně znám, zachází trochu po chopinovsku, nechává mu rozsáhlé volné (fantazijní) plochy, ve skladbě se střídají rytmicky pregnantní úseky s krásnými lyrickými místy. Stejný, totiž indiánský inspirační zdroj, měl i orchestrální Zpěv o reji duchů (Gesang vom Reigen der Geister ), studie pro smyčcový orchestr, šest dechových nástrojů a tympány. Tentokrát se jedná o skladbu dotčenou impresionistickou atmosférou. Obě skladby znějí zcela evropsky, ačkoli v nich skladatel zápisky Natalie Curtis využil (při té příležitosti můžeme také zauvažovat o autentičnosti „indiánských“ rytmů u Antonína Dvořáka). Inspirace cizí kulturou byla silná, přetavba v evropském hudebním myšlení silnější (a možná také utvrzena spoluprací anglického orchestru s estonským dirigentem).
Vlasta Reittererová
HHHHH
Ferruccio Busoni (1866-1924) je znám v hudebních dějinách především jako autor textu Návrh nové estetiky hudebního umění, kde předpovídá do budoucnosti menší intervaly než jsou půltóny či elektronickou hudbu. Proto je nesmírně zajímavé zkonfrontovat tyto novátorské myšlenky s autorovou činností kompoziční a zjistit, do jaké míry jsou novátorské i jeho skladby. Z tohoto nápadu zjevně těží vydavatelství Chandos, které vydává již druhé CD Busoniho orchestrálních děl. Skladby na tomto CD skutečně překvapí, a to svou tradičností, která ovšem není označením negativním, pouze v kontextu se zmíněným teoretickým spisem je nápadná. Busoni se nám ukazuje jako melodik s instrumentační zručností. Úvodní krátká Lustspiel-Overtüre je vyznáním ke klasicistnímu stylu. Indianische Fantasie pro klavír a orchestr je zajímavým dokladem toho, jak byla obecně v této době zpracovávána takzvaná „exotická“ témata a motivy. Forma fantazie dává možnost volně vystoupit jednotlivým melodiím, které Busoni částečně převzal z knihy indiánských melodií vydané jeho žačkou, celek však přesto zůstává zakotven v tradici romantických klavírních koncertů. Kromě typických klavírních fines je nápadná impresionistická zvukovost. Ta je pak obzvláště sledovatelná i ve „strašidelných“ skladbách či částech, jako jsou Gesang vom Reigen der Geister (Zpěv o reji duchů ) nebo Strašidelný kus ze suity Die Brautwahl .
Povaze těchto Busoniho skladeb odpovídá dobře čistý, nepatetický způsob interpretace v podání BBC Philharmonic a Neeme Järviho . Dává vyniknout v zásadě romantické povaze díla, avšak dostatečně zdůrazňuje i zajímavé instrumentační momenty, například Lyrický kus ze suity, který kromě krásné melodie přináší oproti rychlým kusům zajímavé spojení nástrojů, dalo by se říci až „šostakovičovské“.
Eva Velická
HHHH
Ferruccio Busoni, původem Ital, svým působením však spojený především s německým hudebním prostředím, nepatří k příliš frekventovaným jménům koncertních programů. Přesto, pohlédneme-li jen na výčet tvorby tohoto Mahlerova či Schönbergova současníka, překvapí nás svou šíří, a to nejen pokud jde o dílo kompoziční, ale také literární. Kromě operních libret je Busoni rovněž autorem řady hudebních esejů, z nichž nejznámější je Návrh nové estetiky hudebního umění (1907), v němž předpovídá například užití mikrotónů či elektronických nástrojů. A právě zde narážíme na jistý paradox jeho tvůrčího projevu, neboť Busoni vzdává svým dílem hold především tradici. Jako uznávaný klavírní virtuos soustředil svůj zájem ponejvíce k Bachovi, Mozartovi a Lisztovi (obdiv k těmto velikánům jej vedl k řadě transkripcí a úprav jejich skladeb) a také v jeho kompoziční práci je tento aspekt nepřehlédnutelný. V období kvasu moderních směrů a tendencí na přelomu 19. a 20. století se mu jeho inovátorské teorie nepodařilo výrazněji přetavit do praxe.
Přesto Busoniho zjev není nezajímavý a jeho kompoziční práce reprezentují vedle revolučních děl té doby jiný způsob myšlení a přístupu k hudební tvorbě (ostatně sám Busoni ve svém výše zmíněném eseji vyslovil názor, že „moderní a staré vždy existovali“).
To také dokládá album s jeho orchestrálními díly, jímž BBC Philharmonic s Neeme Järvim navazují na svou předchozí nahrávku Busoniho orchestrálních opusů. K nejznámějším zde prezentovaným skladbám patří Lustspiel-Ouvertüre z roku 1897, svěží, i když ne zrovna originální kus, inspirovaný duchem Mozartových operních předeher. Naopak jen zřídkakdy se setkáme s ostatními díly, jež vznikaly v rozmezí let 1912-1915. Indianische Fantasie pro klavír a orchestr a Gesang vom Reigen der Geister odkazují k Busoniho zájmu o kulturu amerických Indiánů a první z nich nezapře věhlas svého autora coby klavírního virtuosa. Die Brautwahl je pak suitou z Busoniho první opery inspirované příběhem E. T. A. Hoffmanna. V nápadité a z hlediska instrumentace působivě pojednané partituře se střídají živé, jiskřivé části s prvky fantaskna a tajemna, korespondující s Hoffmannou literární předlohou. Pro interprety představuje tato suita podobně jako i ostatní zde uvedená díla nelehký úkol. BBC Philharmonic pod vedením Neeme Järviho a se sólistou Nelsonem Goernerem se ho zhostili suverénně a s přehledem.
Svatava Šenková
Vydavatel: Chandos/distribuce Panther
Stopáž: 64:34
Nahráli: Nelson Goerner – klavír, BBC Philharmonic, Fionnuala Hunt, Neeme Järvi, dirigenti
Body: 4 z 6
