Thomas Strønen – bicí, elektronika, Iain Ballamy – tenor a soprán saxofony, Nils Petter Molvær – trubka, elektronika, Christian Fennesz – kytara, elektronika. Nahráno: Oslo, 2009. Vydáno 2010. TT: 47:03. 1 CD ECM 2163 (distribuce 2 HP Production).
Kapela Food vznikla v roce 1998 jako improvizující kvarteto. Od roku 2006 však zůstává pouze pevné jádro, které tvoří britský saxofonista Iain Ballamy a norský hráč na bicí nástroje Thomas Strønen . Ti kolem sebe příležitostně a pokaždé jinak shromažďují další hudebníky pro různé typy vystoupení. Pro sérii koncertů v letech 2007 a 2008 se jejich partnery stali právě dva „elektro-akustici“ – trumpetista Nils Petter Molvær (ostatně žádný nováček na planetě ECM) a Christian Fennesz rozeznívající svůj computer elektrickou kytarou. Ten naopak u labelu ECM tímto snímkem debutuje.
Nerad bych se pouštěl do historizující debaty o tom, „kde se vzalo“, co slyšíme a proč je tomu historicky vzato právě takto. Zdá se mi, že album Quiet Inlet je spíš jako stvořené k zamyšlení nad tím, jak jsou v současné době materiálově, technologicky i konceptuálně provázány hudební gramatiky nezávisle na svých bezprostředních kontextech.
V zásadě je možné na této nahrávce vnímat tři světy, které v labyrintu současných vyjadřovacích a konceptuálních linií reprezentují tři poměrně svébytné tradice: a) současný jazz se specificky severským kořením (harmonicky obměkčující, statizující, zjemňující, budující velkou tenzi mezi hybnou, ale tempicky spíše pomalou rytmikou a dlouhými melodickými frázemi, či harmonickými proměnami ve struktuře ansámblového doprovodu), b) výraznou improvizační linii ovlivňující zejména budování makroformy, obzvláště delších vyklenutých obloukových tvarů, c) zkušenost se světem live electronics, možnosti technologické intervence do akustického zvuku v reálném čase, rozšiřování standardního rejstříku akustického zvuku o nové barvy a vzájemnou ansámblovou interakci standardního instrumentáře (v tomto případě rozšířeného o elektrickou kytaru) a počítače.
Přestože by se dalo předpokládat, že výše jmenované tři světy reprezentované skladbou ansámblu se projeví výrazněji i v samotné dramaturgii, výsledný tvar je spíše jednosměrný, symbiotický, uměřený, budující spíše jednobarevnou atmosféru, která je tu a tam narušená, nikdy ale doslova opuštěná či vystřídaná. Jde o atmosféru jemného napětí mezi polyrytmickými strukturami a volným rubatovým zvukovým vlněním, napětí mezi konkrétními zvukovými objekty (bicí) a matným zvukovým pozadím (elektronika), napětí mezi komplexní paletou barev rozehrávanou celým ansámblem a velmi bodově (a snad zbytečně – anebo nutně? – garbarkovsky?) znějícím partem sólové trubky (Molvær) a saxofonů (Ballamy).
Přestože se celá deska fantasticky poslouchá, zdá se mi, že si tato hudba zaslouží kus vzruchu, který by zabránil tomu, aby se ze slyšené hudby stalo nerušící pozadí. A větší vypointování výše zmíněných kontextuálních poloh by mohlo být řešením.
Body: 4 z 6
