Vadin Repin – housle, Nikolai Lugansky – klavír. Produkce: Alexandre Buhr. Text: A, N, F. Nahráno: 7/2010, Teldex Studio, Berlín. Vydáno: 2010. TT: 63:37. DDD. 1 CD Deutsche Grammophon 477 8794 (Universal Music).
Bohuslav Matoušek – housle, Kae Nyunoya – klavír. Produkce: John W. Nomis. Text: Č, A. Nahráno: 4/2010, Rudolfinum, Praha. Vydáno: 2010. TT: 65:24. DDD. 1 CD ArteSmon AS 733-2.
Mám před sebou dva houslové tituly dvou nesouměřitelných firem. První patří umělecky a ekonomicky ve světě k nejdůležitějším, druhá (česká, velmi volně napojená na Českou filharmonii) je tak malá, že stěží o ní vědí i Češi, natožpak vedení DG v Hamburku, přesto její produkce je zajímavá, netuctová a většinou kvalitní. Kromě nástrojového obsazení spojuje desky jeden titul, a to Sonáta A dur Césara Francka; dílo z nejkrásnějších, nejhranějších a tím i nejtěžších. První dojem, který budete po minutě mít, je, že s českou deskou není něco zvukově v pořádku. Zvuk obou nástrojů, zvláště klavíru, zní jako by byly pod dekou. (Pro toto obsazení špičková akustika Dvořákovy síně Rudolfina zůstala nevyužita.) Určitá decentnost, nebo chcete-li apartnost, může francouzské hudbě slušet, ale tady to nevypadá na záměr, ale na koncepční chybu režiséra, s kterou se interpreti podle mého skromného mínění neměli smířit. Navíc je třeba k tomu přičíst, že japonská pianistka Kae Nyunoya úhozově a technicky nemůže Nikalaji Luganskému vůbec konkurovat. Bohuslav Matoušek se však nemusí za svůj výkon stydět. Francka hraje výborně, sice ne příliš dramaticky, ale snímek má všechny atributy, které od provedení Francka očekávám. Jediné, co by bylo hodné diskuse, je míra vibrata a volba tempa v 3. větě (Vadim Repin ji hraje o minutu volněji a hudbě to více sluší) a míra dramatičnosti ve 4. větě. Ruští umělci hrají Francka hodně dramaticky, a to jak co se týká temp, tak agogiky a dynamiky. Prezentují Francka jako vrcholný produkt romantické komorní houslové literatury. Výsledný dojem ze hry obou houslistů: Matoušek hraje měkce, s melodickými liniemi se přímo mazlí, ale tam, kde by to bylo žádoucí, je málo výrazný a zvukově průrazný; Repin lépe vede melodickou linku, jeho tón je nádherně barevný a nebojí se silných výrazových kontrastů. Výsledek jistě ovlivnily i nástroje. Třebaže má Matoušek vzácný francouzský nástroj z roku 1849 od Jeana Baptista Vuillauma, tak Repinovy housle „Bonjour“ z roku 1743 od Guarneriho del Gesù jsou slyšitelně lepší.
Bohuslav Matoušek pokračoval ve francouzské linii Sonátou A dur č. 1 op. 13 Gabriela Faurého a dvěma kusy z pera Maurice Ravela – Pièce en forme Habanera a rapsodií Tzigane . Fauré je pro svou malou výraznost a strukturální problematičnost interpretačním oříškem, přes což se český virtuos elegantně přenesl a zaznamenal nejlepší podání této skladby, které jsem od něj slyšel. Z Ravelů se mi více líbila lehce zahraná Habanera, Cikán mohl být vpravdě rapsodičtější, bohužel zde pianistka narazila na svoje limity. (Obal houslové desky s dominantní hlavou Japonky asi naznačuje, kdo projekt zaplatil…)
Ruští umělci se odvážně pustili do Janáčkovy Sonáty … a uspěli. Při poslechu úvodního Con mota jsem myslel na to, že Repin musel pro inspiraci poslouchat Příhody lišky Bystroušky; kontrasty, kterých bylo dosaženo mezi melodickými liniemi a dramatickými vpády, byly skutečně úžasné a nic takového jsem dosud na nahrávce (!) neslyšel. Janačék (jak chápou našeho Mistra v DG) je interpretačně báječný, jiný, než jak se hrává u nás, ale to je jedině dobře.
Jestli vám připadá zařazení Sonáty č. 2 G dur op. 13 Edvarda Griega v sousedství Janáčka a Francka jako odvážné, tak jste na omylu. Romatická základní spojnice zůstala, ale kontrast je to ohromný. V Griegovi byli oba umělci výrazově decentnější než v případě Francka a jejich snahou, která se jim stoprocentně povedla, bylo vytvořit z trojdílné kompozice tektonický oblouk.
Když před časem podepsal prezident Deutsche Grammophon kontrakt s Vadimem Repinem a naopak se rozloučil s Gilem Shahamem, tak jsem byl nemile překvapen. Tento projekt mi ale opět potvrdil, že v případě Repina udělal dobře. Co se týká Nikolaje Luganského, tak byl pro mě v komorní roli příjemným překvapením. Málokdy slýchávám z desky od sólisty tak strhující a ve všech atributech špičkový výkon.
Body: 4 z 6
