Leibniz Trio (Nicholas Rimmer – klavír, Hwa-Won Pyun – housle, Lena Wignjosaputro – violoncello). Text: A, N. Nahráno: 2010/11, Berlin. Vydáno: 2011. TT: 67:56. DDD. 1 CD Genuin GEN 11208.
Rád přiznávám, že pokud by mi někdo recenzovaný snímek pustil bez jakýchkoliv bližších informací, sázel bych se, že je záznamem hry léta sehraného komorního uskupení s vynikající trojicí hráčů se smyslem pro inteligentní dramaturgii, spíše evoluční než revoluční pojímání interpretovaných skladeb a v neposlední řadě vycizelovanou zvukovou kulturou bez přehnané expresivity, s níž se občas u českých klavírních trií setkávám. Ve skutečnosti je však CD první nahrávkou Leibnizova klavírního tria hrajícího ve složení Nicholas Rimmer , Hwa-Won Pyun a Lena Wignjosaputro , existujícího od roku 2005 a hrajícího v uvedeném složení teprve od roku 2008. Vskutku mladí instrumentalisté prošlí mistrovskými kurzy u členů Kvarteta Albana Berga jsou nositeli Německé hudební ceny za rok 2010, a pokud se prezentovali kvalitami tohoto snímku, jsou jimi jistě oprávněně. Českého posluchače může jen těšit, že si pro debutové album nevybrali Dvořákovy Dumky, které mají rovněž v repertoáru, ale v mnoha ohledech náročnější Trio f moll , jak se v bookletu ve formě interview rádi přiznávají. Mezi více než padesáti komerčními snímky tohoto veledíla nejen Dvořákovy komorní tvorby nahrávka Leibnizova tria rozhodně nezapadne, zvláště svou zvukovou decentností, odstíněnou dynamickou prací, precizním frázováním, přenášejícími neutuchající napětí a rozervanost skladby do útrob její motivické práce, a nikoliv do exaltovaných a dynamicky přehnaných zvukových výbuchů. Snímek je to mimořádný, nejen pro klavíristovy úhozové schopnosti, jemný a intonačně bezchybný houslistčin tón a za srdce chytající pasáže violoncellistčiny. Osobně budu tomuto snímku dávat přednost před mladšími nahrávkami z posledního desetiletí, jakkoliv soubor kvalit Guarneri nebo Smetanova tria či tria Melnikov-Faust-Quyeras zatím nedosahuje. Posluchače však jistě nezaujme jen Dvořákovo trio se symfonickými ambicemi, ale i vstupní a závěrečné trio, vhodně rámující Dvořákem zaplněný prostor. CD začíná mně dosud neznámým a velmi půvabným třívětým triem Franka Martina na témata irských populárních lidových písní z poloviny dvacátých let, které připomíná vztah mladých umělců k nonartificiální hudbě. Závěr více než hodinového snímku pak patří abstraktně konstruovanému jednovětému klavírnímu triu Josepha Finlaye (* 1981), psanému a premiérovanému v roce 2006 právě zformovaným Leibnizovým triem (N. Rimmer a J. Finlay byli spolužáky v Cambridgi), které rozhodně nedisponuje nedostatkem citu pro interpretaci rockové hudby, jíž je dílo prostoupeno a inspirováno. Možná budu za deset let v recenzích dalších nahrávek Leibniz tria přísnější, jejich debutový snímek je však vzhledem k progresivní dramaturgii, interpretačnímu uchopení Dvořákova Tria f moll a v neposlední řadě i věku mladých hudebníků malým zázrakem, zprostředkovaným široce koncipovanou uměleckou a finanční podporou od roku 1975 existující Německé hudební soutěže (Deutscher Musikwettbewerb) a přidružených Koncertů mladých umělců vybraných z SRN (Bundesauswahl Konzerte Junger Künstler).
Body: 5 z 6
