Tento snímek dokázal a stále dokazuje, že kdysi slavné Bendovy sinfonie jsou živou a zajímavou hudbou. Hra souboru Ars rediviva nás i po třiceti letech zaujme svou precizností a dokonalou souhrou, celá nahrávka působí záviděníhodně usazeným dojmem. Dnešní ucho je už samozřejmě přivyklé pokročilejším snahám o autentickou interpretaci a v Munclingerově pojetí bude mnohé postrádat. Těžká či lehká doba, výraznější melodická fráze, disonance – všechno tu plyne v jedné odměřené stylizaci, s určitým zdvořilým nadhledem, a při poslechu několikáté sinfonie už začíná působit jednotvárně. Kde jsou ona pověstná bendovská adagia, která prý kdysi mocně dojímala posluchače?
Ovšem právě v tomto pojetí, přísně objektivním, ukázněném a „klasicistním“, můžeme najít velký kus muzikantské poctivosti. Máme před sebou jakýsi první stupeň ponoření do staré hudby, založený (prozatím) na vědomém oproštění od romantických interpretačních zvyků. Munclingerovo pojetí tlumočí Bendovu hudbu solidním způsobem, který je i po třiceti letech nejen přijatelný, ale i inspirativní. Pokud nevznikne výrazně lepší nahrávka, jistě po něm posluchač rád sáhne i po několika dalších desetiletích.
Vydavatel: Supraphon
Stopáž: 43:59 + 39:27
Nahráli: Ars Rediviva, Milan Munclinger
Body: 4 z 6
