Raff: Cavatina. Bach: Air. Ondříček: Prodaná nevěsta, fantazie na téma op. 9, Scherzo capriccioso op. 18, Rhapsodie Boheme op. 21, Ondříček / Smetana: Skočná op.?15. Slavík: Koncert a moll.
František Ondříček, Vojtěch Frajt, Alexander Plocek, Vladimír Polívka – klavír (Ondříček), Pražský rozhlasový orchestr, Otakar Pařík (Česká rapsodie), František Stupka (koncert). Editoři: Miroslav Vilímec, Eva Sedláková. Text: Č, A. Nahráno: před 1. svět. válkou (nahrávky F. Ondříčka), 1941. Vydáno: 2007. TT: 59:02. AAD Stereo. 1 CD Jan Kubelik Society SJK-006.
Co se vám vybaví při vyslovení jména František Ondříček (1857 – 1922)? Možná suchý fakt, že byl o generaci starším souputníkem Jana Kubelíka, možná jeho nezaměnitelná vizáž s bohatou hřívou vlasů a atraktivním knírem, možná historka o tom, jak od doby, kdy viděl v roce 1893 ostatky Paganiniho, tak nosil ve svém houslovém pouzdru morbidní talisman – šroub z Paganiniho rakve… Je téměř tajemnou legendou, protože nikdo neví, jak vlastně hrál. Sice to není úplně pravda, jak dokládá recenzovaný unikátní titul, ale to je pouze odlesk jeho umění. O jeho kvalitách svědčí jeho počtem nevelké, houslovou kvalitou však významné dílo, a jeho žáci, z nichž asi nejvýznamnější je hlavním protagonistou vzpomínkové desky Společnosti Jana Kubelíka. Té se podařil dovést do konce další bonbonek pro sběratele a znalce. Konečně můžeme uznat platnost výroku z dějin hudby, že Ondříček byl jiným typem houslisty nežli poněkud asketický Joachim. Ondříček měl určitě šťavnatý tón (viz Raff a Bach), nebál se vibrata a určitě musel vyzařovat na svém vrcholu, přelomu 19. a 20. století, nesmírné charisma. Skvělým houslistou byl i jeho žák Vojtěch Frait (1894 – 1971), koncertní mistr orchestru Českého rozhlasu. Ten je interpretem všech Ondříčkových skladeb na této desce. Škoda, že asi nebylo možné mastery citlivěji oživit. Nahrávky z roku 1941, kdy už nahrávací technika rozhodně v plenkách nebyla, znějí skoro jako z dob Emila Berlinera (bohužel se to týká hlavně Fantazie na Prodanou nevěstu ). Když jsem poněkolikáté desku poslouchal, tak jsem zalitoval, že jako symbolická protiváha (nebo pokračování) zde není nějaká špičková současná nahrávka Ondříčkovy hudby. Zdá se, že naši virtuosové, orchestry, producenti a nahrávací společnosti nemají o tuto hudbu, jež obsahuje nespornou kvalitu, zájem. (Mimochodem jeho 15 uměleckých etud se vyrovná opěvovaným a do omrzení prováděným Paganiniho capricciím.) Závěr desky patří ve své době ceněnému houslistovi Alexandru Plockovi (1914 – 1982), žáku Otakara Ševčíka. Dnes je hlavně zmiňován jako spoluzakladatel předválečného Českého tria a Pražského kvarteta. Jeho sólové ambice byly nemalé, oprávněné, ale nebyly mezinárodně naplněny. Jeho podání koncertu Josefa Slavíka je i přes opulentní vlastní kadenci výborné, naprosto suverénní (uvědomte si, že v roce 1941 ještě neznali blahodárnost střihu), zvukový obraz je z celé desky nejlepší. Pocta Ondříčkovi osloví asi jen houslovou posluchačskou „elitu“, ale kdo si ji obstará, tak bude mít do své sbírky cenný archivní kus české historie. Škoda, že nebyl čas (nebo peníze?) zpracovat novodobou podobu podle původních masterů kvalitněji a dát celé desce jednotný otisk nejšpičkovější techniky prvního decenia 21. století.
Body: 4 z 6
