Csaba Klenyán – klarinet, Zoltán Gyöngyössy – flétna, Ildigó Cs. Nagy – klavír. Produkce: neuvedena. Text: A, N, F, maďarsky. Nahráno: 12/2002, Hungaroton Studio, Budapešť. Vydáno: 2004. TT: 61:12. DDD. 1 CD Hungaroton Classic HCD 32214 (distribuce Panther).
Na úvod musím sebekriticky přiznat, že jsem v přístupu k tomuto CD hledal nějaký záchytný bod, a ani po hodinách hudby ve sluchátkách nemám jistotu, že popisuji správnými slovy to, co cítím… nebo spíše necítím.
Když jsem počátkem sedmdesátých let studoval konzervatoř a nacvičoval Koncert pro trombon Henri Tomasiho, Baladu pro stejný nástroj od Eugena Bozzy a další skladby francouzských autorů 20. století, hráli spolužáci na jiné nástroje tytéž autory. Uvědomil jsem si, že prakticky celé dechové oddělení se pokouší aplikovat francouzskou metodiku hry na dechové nástroje (nasazení tónu na dechu, zvuková měkkost, rovný tón), aby pak zaujali místa v orchestrech a komorních souborech, kde repertoár vyžaduje něco trochu jiného. Po listopadu 1989 pak do konzervatorních učeben vpadly etudy a přednesy americké, aby výsledek byl stejný. To jen na úvod!
Největší problém však spočívá v nekomunikativnosti s touto hudbou, pokud jí student (a většinou ani pedagog nerozumí). Je to stejné, jako mluvit s Francouzem a neumět francouzsky. Hudba je totiž také řeč, pomocí které interpret cosi vypovídá. A když nemá co a neví o čem, dopadá to podobně jak na tomto CD. Ano, je to nepřínosné jen rozezvučet noty, dodržovat dynamiku – pokud to i ladí – a myslet si cosi o umělecké tvorbě.
Přál bych si, aby muzikant, umělec, komunikoval jen s tou kompozicí, s níž má pocit dialogu. Jednak s autorem, ale i s posluchačem. Na druhou stranu oceňuji odvahu sólistů tohoto CD prezentovat tituly, s nimiž by se zájemce o příslušné nástroje neměl vůbec šanci setkat.
Vydavatel: Hungaroton/Panther
Stopáž: 61:12
Body: 3 z 6
