Ivo Kahánek – klavír. Produkce: Matouš Vlčinský. Nahráno: 2010. Vydáno: 2010. Text: A, N, F, Č. TT: 65:06. 1 CD SU 4030-2.
Pianista Ivo Kahánek vydává svou třetí sólovou desku. Na rozdíl od předešlých, které čerpaly z hudby 20. století (Janáček, Martinů, Klein, Kabeláč), se v roce dvoustého výročí narození Fryderyka Chopina obrací k této ikoně romantismu. Letos jednatřicetiletý absolvent pražské AMU tím vstupuje na mezinárodní kolbiště mezi konkurenci slavných žijících i zesnulých interpretů.
Řečeno muzikantským žargonem, vybral si Kahánek samé „klády“. Tahle deska není pro chvíle oddechu, pohody: kromě Sonáty č. 3 h moll op. 58 obsahuje všechna čtyři Scherza – vedle Balad nejobtížnější a nejzajímavější Chopinovy skladby.
Sonáta h moll op. 58 je interpretačně problematické dílo. Pozdní opus, dokončený pět let před autorovou smrtí, nazvala Maria João Pires „hluboce chaotickým“. Také v bookletu nové desky Iva Kahánka najdeme rozhovor, z něhož se dají vyčíst interpretova východiska. O sonátě hovoří tento inteligentní pianista takřka totožnými slovy jako o generace starší umělkyně. Problémem je podle Kahánka scelit první větu, která je složena z řady drobných motivů. Tato snaha sklenout dílo v jeden celek je na nahrávce patrná. První věta uplyne svižně, nekompromisně a zdánlivě v jednom proudu, i v místech zastavení je znát napětí. Divokost druhé věty perfektně vyvažuje nádherné Largo. Ivo Kahánek je v úhozu spíše klasicistní, což spolu s asketickým rubatem tvoří pevný základ, na němž se občas zaskví téma křehké a oduševnělé krásy.
Ivo Kahánek je umělec, z jehož hry naživo i z desky je patrný spodní proud vášně tlumené navenek dokonalou formou a ovládáním. Se Scherzy, která vyžadují smysl pro architekturu a nadhled, nemluvě o kantiléně, technické a obecně fyzické zdatnosti a úhozové vytříbenosti, se tím pádem vyrovnal bravurně. Nejvíce mě zaujaly pomalé části, které se přes svou prostotu a naprostou nerafinovanost podání neomrzí ani poněkolikáté. V rychlých úsecích ruší místy slyšitelná výměna pedálu.
Nahrávalo se v sále Martinů Lichtenštejnského paláce, sídle pražské Akademie múzických umění, pod dozorem sehrané dvojice režiséra Jiřího Gemrota a zvukového mistra Karla Soukeníka. Deska má na obalu černobílou fotografii – akt Tarase Kuščynského, znázorňující dívku schoulenou v kapradí. Nejsem si jistá, zda zrovna tento lehce kýčovitý snímek odpovídá náladě a povaze Kahánkovy interpretace. Ta je vše, jen ne laciná.
Body: 4 z 6
