Rolando Villazón, María Bayo, Jean-Luc Chaignaud, Bruno Praticò, sbor a orchestr Gran Teatre del Liceu, dirigent Daniele Callegari. Režie: Mario Gas. Text: A. Nahráno: live, 6/2005, Gran Teatre del Liceu, Barcelona. Vydáno: 2009. TT: 152:00. Obraz. formát: DVD. Zvuk. formát: DTS 5.1 Surround. 1 DVD Virgin Classics 2672779 0. Alternativa: DVD Virgin Classics, 2006, Villazón, Netrebko, Nucci, D‘Arcangelo.
Záznam Donizettiho Nápoje lásky z barcelonského Gran Teatre del Liceu, který vyšel na labelu Virgin Classics, vznikl v červnu roku 2005. Zajímavé je, že před čtyřmi lety vydala táž firma záznam téže opery z Vídeňské státní opery, který byl pořízen v dubnu 2005.
Důvod pro natočení dvou záznamů krátce po sobě byl nejspíš jediný: Rolando Villazón , v té době raketově stoupající ke slávě. Nedlouho po zachycených představeních v Barceloně a Vídni měl zažít hysterický úspěch v Salcburku v La traviatě, ale poté mu mediální proslulost nastavila odvrácenou tvář. Nedisciplinovaností a přepínáním sil si způsobil hlasové potíže, a třebaže před časem úspěšně podstoupil operaci hlasivek, nad jeho další kariérou visí otazník. To všechno ale v Barceloně ještě nikdo nevěděl – všichni sázeli na Villazóna. Ostatně bez něj by tuto produkci asi nemělo smysl uchovávat na obrazovém nosiči. Režisér Mario Gas zasadil děj na městskou ulici kamsi do dvacátých let minulého století, ale mnoho humoru z tohoto posunu nevytěžil. Rozhodně ne víc než Otto Schenk v letité, „tradiční“ inscenaci Vídeňské státní opery.
Především ale barcelonské obsazení nepatří k těm, které by člověk chtěl vidět a slyšet opakovaně. Ve Vídni vynikla vedle Villazóna Anna Netrebko se svým svěžím, plným a měkkým hlasem. Španělská sopranistka Maria Bayo měla největší úspěchy v devadesátých letech, ale v době záznamu nebyla v nejlepší kondici a s Adinou se trápila. Její hlas zní často ostře a přepjatě, přílišná námaha se jí často zračí i ve tváři.
Bruno Praticò Dulcamaru spíše deklamuje hlasem, který působí příliš „krátce“. Ildebrando D‘Arcangelo dokázal ve Vídni part více rozezpívat, ale jeho zpěv je jakoby strnulý. Člověk se musí vrátit k pěvcům jako byl Giuseppe Taddei nebo Rolando Panerai, aby slyšel, co znamená „zahrát“ hlasem komickou belcantovou postavu a přitom uchovat zpěvnost a lehkost. Výraznějším Belcorem je jistě Leo Nucci ve Vídni než Jean-Luc Chaignaud v Barceloně. Orchestr i sbor Vídeňské státní opery je o stupeň výš nad barcelonskými tělesy.
Ostatně i sám Villazón lépe zapadá do vídeňské inscenace, kde se mu skutečně podařilo vytvořit přirozený portrét prostého, leč okouzlujícího venkovského hocha, který mohl zaujmout i bohatou a sečtělou statkářku. Možná to bylo tím, že měl po boku další charismatické osobnosti a že „chemie“ mezi ním a krásnou mladou Annou účinkovala spolehlivěji… V Barceloně si prostě dělal svoje legrácky à la Mr. Bean, které ale vycházejí poněkud nuceně a izolovaně, protože ostatní protagonisté spíše jen statují v herecky nijak propracované režii.
Villazónův úspěch byl obrovský – árii Una furtiva lagrima musel po neutuchajícím aplausu zopakovat. Skvostně zbarvený hlas, emocionalita, muzikalita, to vše tu bylo. „Příroda“ z jeho zpěvu přímo kypěla. Bývalo by stačilo v klidu tříbit techniku a v kariéře postupovat opatrně. Ale právě tohle bývá někdy ten největší problém.
Obě DVD jsou chudě vybavena, chybí jim průvodní text i bonusy. Nicméně jako dokument o Villazónově počáteční, slibné formě lépe poslouží záznam z Vídně.
Body: 3 z 6
