Joan Sutherland – soprán, Luciano Pavarotti – tenor, Sherrill Milnes – baryton, Nicolai Ghiaurov – bas, Orchestra and Chorus of the Royal Opera House Covent Garden, Douglas Robinson – Sbormistr, Richard Bonynge – dirigent. Text: A, N, F. Nahráno: 1971, Londýn. Vydáno: 2011. TT: 66:43, 73:22. DDD. 2 CD Decca 478 3045 (Universal Music).
V rámci svého nového katalogu reedic starších operních kompletů společnost Decca vydala jednu ze svých vůbec nejlepších nahrávek – Donizettiho Lucii z Lammermooru z roku 1971. Slavný znalec a propagátor belcantového repertoáru Richard Bonynge sestavil skutečně ideální obsazení v čele se svou manželkou Joan Sutherland , jejíž ztvárnění Scottovy tragické hrdinky s ní jako svébytnou postavou natolik splynulo, že jen málokdo si dnes vůbec představí Lucii z Lammermooru jinak než v šílenství se utápějící dívku ve zkrvavených bílých šatech. Sutherland Lucii zpívala třicet let a ještě na konci kariéry slavila v této technicky mimořádně náročné roli triumfální úspěchy. Sutherland dokázala Lucii zpívat nejen s nesrovnatelnou technickou dokonalostí, nýbrž i se strhujícím dramatickým prožitkem – jen díky němu příběh tradičně přerůstal svou romantickou melodramatičnost. Samy postavy totiž mohou být výsostně romantické, realismus však tkví v jejich vztazích; drama nestojí na opravdovosti postavy, jakou je, nýbrž jakou je, přesně v duchu flaubertovské estetiky. Joan Sutherland dokázala schematický příběh rozehrát s pěvecko-dramatickou intenzitou, díky níž jedině se stává posluchači opravdu současným. Na rozdíl od většiny jiných koloraturních sopranistek kariéra Sutherland neznamenala pouhý sestupný vývoj od brilance a lehkosti mladistvých výkonů, nýbrž naopak dokázala koloratury podepřít mohutnou znělostí dramatického rozměru. V nejlepších letech byli tehdy též ostatní protagonisté. Luciano Pavarotti byl Sutherlandové ideálním partnerem a v 70. letech s ní pro Deccu natáčel jednu nahrávku za druhou; díky preciznímu vedení Richarda Bonynga a vlastní svědomitosti Pavarotti vládl suverénní prací s lyrickými frázemi; všech vysokých tónů dosahuje s absolutní jistotou a plností hlasu, jehož samotná krása a zralost je až neuvěřitelná. Nechybí mu ale ani zdravý smysl pro akcent dramatického zlomu, zejména ve finále 1. aktu a velkém duetu se Sherrillem Milnesem na počátku 2. aktu – Bonynge totiž dle svých nejlepších zásad opět pracuje s úplným zněním díla, zatímco většinou je tento duet zcela nepochopitelně vypouštěn. (Téměř jedinou výjimku v diskografii jinak tvoří dvě Bergonziho studiové nahrávky.) Sherrillu Milnesovi, opoře ansámblu newyorské Met, je role Enrica takřka šitá na míru a on uplatní všechny polohy své zpěvácké a herecké bravury; ve vrcholech nezůstává Sutherlandové a Pavarottimu nic dlužen. Mohutný, barevný bas Nicolaie Ghiaurova naplňuje něhou i pohnutím Raimonda, jako by vyrostl přímo uprostřed belcantové tradice jižní Itálie. Bezchybná je i kreace Alisy v podání tehdy začínající Huguette Tourangeau , která se pod Bonyngovou taktovkou dočkala famózních úspěchů ve francouzském repertoáru. Richard Bonynge dokázal díky svému zdravému smyslu pro dynamiku hudebně-dramatického celku, zasvěcenosti a profesionalitě interpretovat Donizettiho partituru jako živoucí dílo, v jehož charakterových individualitách se s vzácnou vyvážeností a stylovostí uplatňuje světová pěvecká elita. Stejně jako většina jeho ostatních nahrávek zůstává Lucie z Lammermooru z roku 1971 učebnicí belcantové operní interpretace.
Body: 5 z 6
