Andreas Scholl – kontratenor, Hélene Guilmette – soprán, Accademia Bizantina, Ottavio Dantone. Produkce: neuvedeno. Text: A, N, F. Nahráno: 8/2005, Studio Tibor Varga, Sion (Švýcarsko). Vydáno: 2007. TT: 72:23. DDD. 1 CD Harmonia mundi HMC 901957 (distribuce Classic).
Třebaže hudba G. F. Händela je dnes velmi obdivovaná a nebývale rozšířená, kantáty pro alt tvoří spíše tu méně známou část tvorby tohoto barokního skladatele. Nový recitál Andrease Scholla sestavený čistě z kantátové tvorby je tak dramaturgicky přeci jen zajímavější, než by se na první pohled mohlo zdát. Všechny skladby realizované na tomto snímku vznikly v době Händelova mládí a odráží jeho čerstvou zkušenost ze setkání s italským uměním. Kantáty mají podmanivou, místy až dráždivou melodiku, ale zároveň dokonalé tvarování frází navozující pocit bezprostřednosti a přirozenosti. Přestože zde nechybějí dramatické kontrasty, jsou celkově spíše lyrické a nevyžadují technickou virtuozitu. O to více – alespoň teoreticky – umožňují plně se soustředit na výraz, zdobení. Porovnáme-li Schollův výkon se staršími händlovskými projekty, můžeme konstatovat homogennější barvu, ale zároveň vlastně i jisté témbrové ochuzení, které možná souvisí právě s charakterem a polohou zvolených kusů. Tón zpěváka je koncentrovanější a více nazální, výšky pevnější, více kryté (i když zde nejsou žádné hraniční tóny). Koloratury jako obvykle příjemně třpytivé, ornamentika spíše skrovná s výjimkou árie Rise Eurilla, rise Amore , kde da capo je téměř přezdobené. Spíše než ve volbě pasáží je ale problém v samotném provedení – nevyznívá příliš slušivě. Trojici sólových kantát doplňuje půvabná Sonáta h moll z op. 2 realizovaná houslemi (Stefano Montanari ) a flétnou (Marcello Gatti ). Spíše na závěr nahrávky než na začátek by podle mého soudu měla být umístěna kantáta Il duello amoroso , kde se k panu Schollovi přidává mladá kanadsko-francouzská sopranistka Hélene Guilmette , jež nabídnutou šanci využila dokonale. Roli Amarilli pojala s patřičnou dávkou naléhavosti a převážně lyrický snímek tak výrazově obohatila. Na celkovém úspěchu má samozřejmě podíl také Ottavio Dantone a Accademia Bizantina , a to především v jemném, ale přitom rozmanitém a živém continuu. Ačkoliv bych osobně preferoval o trochu více citové, sdělnější pojetí, nepochybuji, že i tento drobný obraz Händelovy italské Arkádie posluchače osloví. Pozorní čtenáři si možná všimli, že snímek vydává nikoliv Decca, ale Harmonia mundi, u níž pan Scholl začínal kariéru a působil až do roku 1998. Podrobností neznaje, nechám pátrání po důvodech těchto obchodních sňatků a rozvodů na laskavém čtenáři.
Body: 5 z 6
