Susan Gritton – soprán, Sara Mingardo – alt, Mark Padmore – tenor, Alastair Miles – bas, Tenebrae Choir, Nigel Short – sbormistr, London Symphony Orchestra, Sir Colin Davis. Produkce: James Mallinson. Text: A, N, F. Nahráno: live, 12/2006, Barbican, Londýn. Vydáno: 2007. TT: 78:31, 67:39, 40:00. DSD. 2 SACD, 1 DVD London Symphony Orchestra LSO 0607.
Kerstin Avemo – soprán, Patricia Bardon – alt, Lawrence Zazzo – kontratenor, Kobie van Rensburg – tenor, Neal Davies – bas, Choir of Clare College, Timothy Brown – sbormistr, Freiburger Barockorchester, René Jacobs. Text: A, N, F. Nahráno: 12/2006, Barbican, Londýn. Vydáno: 2006. TT: 75:40, 62:08. DDD. 1 CD, 1 DVD Harmonia mundi HMC 901928.29 (distribuce Classic).
Jako dramaturgický počin je vždy vyzdvihováno provedení neznámé skladby, pro každého umělce je však výzvou nastudovat, provést a natočit prověřené a ceněné dílo, které mají v oblibě stále další a další generace posluchačů. Takovým je ve Velké Británii z historicky pochopitelných důvodů milovaný a uctívaný Händel a jeho Mesiáš . Přistupovat lze k němu z mnoha úhlů: od zcela velkého symfonického až po hledačsky puritánský, historicky poučený. Přitom celá škála interpretace je v dnešní době již legitimní a nachází své příznivce mezi publikem. Navíc často se oba přístupy přibližují či prolínají, obecně se však dnes více jedná o zásadní otázky stylu a výrazu než o vnější momenty, například instrumentální fetišismus a manýrovitě „autentickou“ interpretaci.
Příkladem tradičnějšího přístupu je live snímek London Symphony Orchestra s dirigentem Sirem Colinem Davisem (místy je dokonce slyšet jeho tichý zpěv). Pochopitelně provedení je robustnějšího zvuku, i když v menším obsazení, navzdory některým „romantismům“ (například repetice v přílišném zeslabení) je poměrně stylové, rozhodně stylovější, než jak hrají naše symfonické orchestry pozdně barokní hudbu. Sympatická je jeho tempová uměřenost (patrně s ohledem na prostor a obsazení), uchvátí volnější části plné napětí a také lyrické plochy. Přitom klade důraz na melodické linie a velké plochy jakoby překlenuté obloukem, tedy na celkovou koncepci. Ze sólistů vyzdvihněme italskou altistku Saru Mingardo a anglického basistu Alastaira Milese .
Po skvělé interpretaci Händelova Saula obrátil René Jacobs pozornost k Mesiášovi a to k jeho verzi z roku 1750 se dvěma alty – ženským a mužským (původně kastrátem). Jacobs – tentokrát jako dirigent Freiburger Barockorchester – volí rychlejší, pevněji sevřená tempa, samozřejmě zdůrazňuje detaily, například ve zdobení, frázování a dynamice (obdivuhodně ve sboru). Na rozdíl od výše zmíněné nahrávky zřetelněji výrazově odlišuje jednotlivé části díla, jeho interpretace je oproštěnější, emocionálně vyhrocenější, dramatičtější, lze říci místy až afektovaná. Sólisté jsou barevně a stylově vyrovnanější, nezvyklé střídání ženského altu a kontratenoru v různých altových částech neruší, v árii He shall feed His flock dokonce v rámci jedné části je s ohledem na hlasovou barvu téměř nepostřehnutelné a naopak je obohacením.
Je věcí zkušeností a především osobního vkusu, po které z vynikajících nahrávek člověk sáhne, obě jsou totiž vlastním převyprávěním Händelova hudebního ztvárnění Kristova příběhu – v prvním případě z orchestrálního pohledu Sira Colina Davise, ve druhém případě historicky poučenějšího Reného Jacobse.
Body: 5 z 6
