Společně s Juliem Cesarem patří Rodelinda , královna Langobardů, k nejslavnějším a nejvytříbenějším operám G. F. Händela. Obě skladby vznikly krátce po sobě v letech 1724 – 25 a společně s Tamerlanem bývají historiky označovány za jeden z vrcholů barokní opery v Londýně. Ve 20. století se obě opery dočkaly skutečného vzkříšení a dnes se celkem pravidelně objevují na scénách od Berlína po Sydney. Jako každá pořádná opera seria, je Rodelinda příběhem o (doslova) za hrob věrné a krajní nebezpečí překonávající lásce, podlých intrikách a velkodušném tyranovi. Pakliže vám to zní podezřele, ujišťuji vás, že libreto je tentokrát vystavěno velmi zdařile (rozhodně lépe než telenovely), a zejména Rodelinda není pouhou „nositelkou afektů“ ale skutečně živě působící postava. Zásluhu na tom má samozřejmě především skladatel, který nejen naplnil partituru krásnou hudbou (pozorný posluchač najde i přípravu na Mesiáše ), ale skutečně sledoval děj, střídal nálady, vytvářel kontrasty a neváhal například čtyřikrát uplatnit accompagnato či přerušit árii, aby dramatická akce byla co nejpřesvědčivější. Titulní role byla psána pro slavnou Francescu Cuzzoni a představuje dodnes náročný úkol. Lehký, stříbřitý soprán Simone Kermes bravurně pluje koloraturami a oslňuje nádhernými, stále vyššími a vyššími tóny v jednotlivých kadencích. Někteří posluchači možná neocení vytrvale sladkobolný témbr Kermes v recitativech, zavánějící chvílemi až manýrou. Na druhou stranu je třeba říci, že co do výrazu dělá zpěvačka v áriích maximum a její hrdinka je takřka z masa a kostí. Skutečně dokonalá Rodelinda by ale podle mého soudu potřebovala hlas přeci jen o stupeň pevnější, kovový, který by například neúprosně krájel chromatiku (árie Ho perduto il caro sposo ), zcela nesmlouvavě napnul držené výšky (jsou-li výrazem hněvu), a slovo „spietati“ v stejnojmenné árii zavolal tak, až by mráz běhal po zádech. Výtečným partnerem Kermes je Marijana Mijanovic , známá patrně některým čtenářům z nahrávek s Minkowskim. Její tmavý alt má specifický témbr, téměř nerozeznatelný od některých kontratenoristů. Její Bertarido je tak paradoxně opravdový „kus chlapa“, energický hrdina, bojovník, ovšem za cenu méně elegantních koloratur, chybějících trylků (a ne vždy uspokojujících kadencí). Jestliže dvěma hlavním rolím tak trošku něco chybí, o to radostněji působí všechny ostatní. Zejména dámy Sonia Prina (Eudige) a Marie-Nicole Lemieux (Unulfo) nabízí skvělé recitativy i virtuózní koloratury, to vše ve dvou odlišných, krásně měkkých, sytých altových provedeních (což odchovanci českých divadel zní asi jako nesmysl, nechť se ale laskavě sám přesvědčí). Dobře zvoleni byli i australský tenorista Steve Davislim (Grimoaldo) a basista Vito Priante (Garibaldo); interpret nebohého malého Flavia však zůstal, patrně stejně jako v roce 1725, v anonymitě. Orchestr Il Complesso Barocco hraje výtečně a snese srovnání se špičkovými ansámbly za- alpskými. Pod vedením Alana Curtise tlumočí Händelovu parituru velmi nápaditě, dynamicky, a rozhodující měrou tak přetváří Rodelindu na skutečné „dramma in musica“.
Vydavatel: Archiv Produktion/Universal Music
Stopáž: 66:10, 59:01, 67:15
EAN: 2894775391
Nahráli: Simone Kermes, Marijana Mijanovic, Steve Davislim, Marie-Nicole Lemieux, Sonia Prina, Vito Priante, Il Complesso Barocco, Alan Curtis
Body: 5 z 6
