(Alcina, Hercules, Agrippina, Giulio Cesare in Egitto, Joshua, Ariodante, Theodora, Amadigi di Gaula, Orlando, Rinaldo)
Magdalena Kožená – mezzosoprán, Venice Baroque Orchestra, umělecký vedoucí Andrea Marcon. Produkce: Marita Prohmann. Text: A, N, F. Nahráno: 3/2006, Kulturzentrum Grand Hotel, Gustav Mahler Saal, Toblach. Vydáno: 2007. TT: 76:30. DDD. 1 CD Deutsche Grammophon 477 6547 (Universal Music).
Přesně sedm let od vydání desky s Händlovými italskými kantátami vyšlo Magdaleně Kožené první album operních árií. Jestliže v kantátách měl hlavní slovo Marc Minkowski, který řídil svůj orchestr Les Musiciens du Louvre, nyní propojila producentka Koženou s Benátským barokním orchestrem, a dlužno dodat, že to bylo šťastné rozhodnutí. Soudě dle výsledku byla spolupráce mezi dnes již světovou pěveckou hvězdou a famózním orchestrem, známým hlavně obdivuhodnými nahrávkami Vivaldiho, až překvapivě úspěšná. Vznikla neuvěřitelně sugestivní deska. Stejně jako u všech jejích předešlých projektů je hodna pozornosti dramaturgie. Paní Kožená vybrala vesměs obecně málo známé árie, takže proslulá árie Almireny Lascia ch0io pianga mia cruda sorte z Rinalda působí spíše jako bonus. Na rozdíl od zmíněné předchozí händlovské desky se rozvinula schopnost paní Kožené vyjádřit obsah textu, který má občas do „Shakespeara“ daleko. Každá árie je samostatným světem. Už vstupní lkající část árie Alciny Ah! mio cor! Schernito sei! ze stejnojmenné opery je mrazivě působivá. Paní Kožené je srdečně jedno, jestli se od ní očekává, že bude zpívat jenom bel canto. Kvůli vyjádření emocionality textu klidně hlas „znetvoří“, někdy až do barokního šklebu. Dosahuje tak výsledku, s jakým jsem se v tak široké paletě barev ještě na CD nesetkal. A to včetně Cecilie Bartoli, kterou jsem dosud považoval za nedostižnou. (Mám tím na mysli interpretaci hudby ve všech aspektech, nikoliv samozřejmě instrumentální techniku allegrových částí, v nichž Italka nemá konkurenci.) Jediná zpěvačka, jejíž přístup k Händlovi je stejně sugestivní, je Anne Sofie von Otter, jejíž cesta je sice jiná, ovšem s podobně sugestivním výsledkem.
Paní Kožená se v Čechách několikrát vyjádřila, že má pocit, že její hlas se bude rozšiřovat hlavně k vyššímu, sopránovému horizontu. Nuže svým způsobem to je pravda, ale zde mně více učarovaly její nádherně kulaté, barevně až eroticky působící hloubky, jaké jsem dosud u ní neslyšel. Nevím, jestli je to vliv jejího mateřství, ale rozhodně jí to rozšiřuje možnosti a je to nadějné znamení pro její plánované nastudování Carmen. Sugestivní postižení charakteru operní postavy a propojení s expresivním pěveckým projevem je pro Magdalenu Koženou typické.
Její händelovská deska nabízí árie z 10 hudebně dramatických děl. Každá je drahokamem, ale stejně jako vybroušenost sebeúchvatnějšího drahokamu může být předmětem diskuse klenotníků, tak podobně je tomu i na této desce. Zmíněná árie Almireny z Rinalda je stejně jako ostatní čísla výrazově originální, i když se pohybuje v mantinelech současného obecného interpretačního pohledu na barokní hudbu. Pro mě to bylo přece jen až příliš expresivní a dovedl bych si představit, že méně by bylo v tomto případě více.
Na druhé straně, kdyby nebyl autor takový hnidopich a nebyl jedním z těch, kteří kdysi ztratili možnost jít za aktivní muzikantskou kariérou, a tak se dali na kritizování, jak se před lety vyjádřila v jednom televizním dokumentu hvězda této desky na margo české hudební kritiky, tak se nechá unášet händlovským proudem v geniálním souznění Magdy Kožené a skvělých muzikantů z Benátek (zvláště kouzelné jsou smyčce). Doufám jen ve dvojí – snad tímto titulem spolupráce pěvkyně a orchestru nekončí a snad se jednou dočkáme bakchanálního požitku jejich živého koncertu v Rudolfinu.
Body: 6 z 6 – tip Harmonie
