Jonathan Lemalu – basbaryton, Isabelle Kabatu – soprán, Bibiana Nwobilo – soprán, Michael Forest – tenor, Rodney Clarke – baryton, Angela Renée Simpson – soprán, Roberta Alexander – alt, Gregg Baker – baryton, Arnold Schönberg Chor, Chamber Orchestra of Europe, Nikolaus Harnoncourt – dirigent. Text: A, N. Nahráno: 6–7/2009. Vydáno: 11/2009. TT: 175:51. DDD. 3 CD Sony Music / RCA Red Seal 88697591762.
Když jsem si v roce 2007 jedním dechem přečetl německou publikaci „Tóny jsou vznešenější slova“ – knihu rozhovorů s rakouským dirigentem Nikolausem Harnoncourtem – kromě mnoha zmínek o českých skladatelích mne překvapilo, až zaskočilo interview, v němž se dirigent svěřoval se svými budoucími plány. Hovořil o svém pracovním stole, na němž měly současně ležet partitury Života prostopášníka, Vojcka a Lulu a Gershwinovy opery Porgy a Bess , jejíž uvedení bylo pro mne šokujícím překvapením. Ze čtyř jmenovaných oper nakonec došlo k inscenování krajních dvou, přičemž poslední jmenovaná je dostupná i na zvukových nosičích, a to jako živý záznam poloscénické produkce ve štýrskohradecké Hale Helmuta Lista v rámci festivalu Styriarte v létě 2009. Ještě téhož roku záznam na třech CD vydala umělcova současná gramofonová společnost Sony Music na labelu RCA Red Seal, která pečlivě zpracovaný booklet s textem Josefa Beheimba vybavila i německým překladem libreta z pera Harnoncourtova otce Philippa, jehož prostřednictvím dirigent ještě za Gershwinova života poznával jeho dílo (otcův bratr pobývající v USA zasílal bratrovi všechny Geshwinovy tištěné novinky). Harnoncourtova produkce z léta 2009, vycházející na rozdíl od Maazelovy nahrávky z konce sedmdesátých let, přidržující se čtyřhodinové autografní verze, z autorsky zkrácené tříhodinové podoby díla pro newyorskou premiéru v říjnu 1935, vzbudila u evropských kritiků vlnu zájmu i kontroverzí. Zatímco obec hudebních kritiků z německy mluvících zemí na inscenaci a následné nahrávce oceňovala dirigentův smysl pro swingující rytmus a neopomněla zdůraznit přítomnost autentických bicích nástrojů africké provenience, které dirigenta zpátky zaškatulkovaly mezi pionýry poučené interpretace staré hudby, britští kritikové – za všechny jmenuji alespoň Davida Hurwitze – byli mnohem přísnější: Hurwitz Harnoncourtovi vytýká odměřená až strnulá tempa, provedení považuje za suché a bez příchuti, obsazení Jonathana Lemalu v titulní roli je pro něj naprostým zklamáním a anglická výslovnost Sboru Arnolda Schönberga s německým akcentem na hranici únosnosti. Spokojen není ani s německým překladem Harnoncourtova otce Philippa. Na druhou stranu je podle Hurwitze Harnoncourtův snímek definitivním vyvrácením dehonestujícího hodnocení Gershwinovy opery coby lepšího muzikálu. Na rozdíl od britských kritiků, pro něž zůstávají vzorovými nahrávky Maazela nebo Rattlea, jsem spokojený s výběrem pěvců, jimž svým vřelým basbarytonem dominuje Jonathan Lemalu, známý i z mozartovských inscenací. Představitelka Bess – Isabelle Kabatu – na poslední chvíli zaskočila za nemocnou Meashu Brueggergosman a až na ostře znějící výšky mne svým objemným hlasem spíše potěšila. Překvapivě působí obsazení úlisného drogového dealera Sporting Life lyrickým tenoristou Michaelem Forestem a neměl bych zapomenout na dvojici černošských sopranistek Bibianu Nwobilo a Robertu Alexander v rolích Clary a Marie. Za excelentní považuji výkon Evropského komorního orchestru , který se tak stal pilířem dalšího ze zajímavých dirigentových projektů. Rozhodně se nepovažuji za gershwinovského specialistu a nejsem odkojen swingem, ale recenzovaný snímek mě od prvních tónů zaujal, strhnul a hlavně přinutil přehodnotit postoj ke Gershwinově tvorbě. Američtí či britští kritikové by asi byli přísnější, dovolím si však jedné z posledních Harnoncourtových nahrávek udělit čtyři , a to nikoliv pro umělcovy zásluhy a věhlas v interpretaci jiných děl.
Body: 4 z 6
