Stefano Bollani – klavír, Gewandhausorchester Leipzig, Riccardo Chailly. Text: A, N, F, I. Nahráno: live, 28. – 30.1.2010, Gewandhaus zu Leipzig. Vydáno: 2010. TT: 73:37. DDD. 1 CD Decca 478 2739.
Pohled na toto CD může u leckoho vyvolat nedůvěru. Nahrávky těchto enormně známých skladeb můžeme počítat na stovky. Čím větší množství nahrávek, tím větší a nemilosrdnější je konkurence. Italský jazzový pianista je sice dobrým předpokladem úspěšného výsledku, ale nemusí to ještě znamenat, že stylově plně dostojí náročnému koncertantnímu partu. Starý, dlouholetou historií konzervativně zaměřený evropský orchestr, má sice tradičně špičkové parametry, ale ty jsou namířené úplně jiným směrem. A konečně italský dirigent – kosmopolita známý sice i svým vztahem k progresivní novodobé tvorbě – se pohybuje přece jenom v poněkud jiné oblasti, než je tato americká klasika. Už při prvním poslechu však jsou naše obavy rozptýleny a zjišťujeme, že všechny tři elementy svůj úkol splnily beze zbytku, ba potěšily nás nejen řadou perfektně vypracovaných zvukových nuancí, ale v lecčems nás upozornily na velmi příjemné a překvapující detaily ve vlastních partiturách. Jde o živý snímek z koncertu v lipském Gewandhausu a je nám jasné, že v lednu loňského roku tam muselo jít o událost výjimečnou. Pianista Stefano Bollani prezentoval nejen svou dokonalou techniku, ale především strhující muzikalitu – působící bezprostředností jeho velkých jazzových kolegů, ale zároveň i uměleckou důsledností a precizitou špičkových uměleckých osobností klasiky. Riccardo Chailly snad nemůže nikdy zklamat! Jeho nasazení a úspěšná snaha nalézt co nejzajímavější výklad známé partitury zde slaví pravé hody. Při jeho Gershwinovi nemůžeme nevzpomenout na jeho výtečné nahrávky Stravinského drobností či Hindemithových Koncertních hudeb. Velkým a nezanedbatelným problémem při interpretaci Gershwinovy hudby je samozřejmě stránka stylová, ale to Chaillymu nestačí. Jeho orchestr zde předvádí dokonalou orchestrální kulturu, jmenovitě v žestích. Tradiční německé těleso hrající skvěle Beethovena, Brahmse a Brucknera se zde prezentuje jako kolektiv, v němž zasedli zkušení jazzmani!
Pro Rapsodii v modrém byla zvolena Grofého verze pro band z roku 1924. Otevírá ji výborné klarinetové sólo a následující ušlechtilé akordy žesťů s přímo dráždivou dokonalostí a suverenitou roztomilé tuby. Band je dokonalý – jak svou zvukovou vyrovnaností, tak i technickým mistrovstvím. Vstup klavíru je spíše niterně lyrický než zvukově okázalý. Tak je tomu i v dalším průběhu – až bychom čekali větší razantnost! S partem si sólista pohrává s naprostým nadhledem. Více než jazzové prvky v něm však překvapivě hledá možnosti barevné a dostává se až do poloh takřka impresionistických. V sólových vstupech pak máme pocit, že nasloucháme dráždivému komornímu jazzu!
Ve fuze ze suity z opery Porgy a Bess nazvané podle místa děje Catfish Row máme pocit, že nasloucháme Stravinskému či některé z kompozic ve stille barbaro! Úvod části Hurikán dává Chailly s patřičnou dávkou lyriky, aniž by však přesáhl hranice novodobějšího, tedy neromantického pohledu. Vlastní živel je pak vykreslen velmi sugestivně, ovšem při důsledném akceptování každé notové hodnoty – tedy s velkou interpretační kázní! Gershwin zde zní jako velký modernista 20. století, blížící se k jeho největším protagonistům.
Co do obtížnosti Chailly Klavírní koncert přirovnává – v zajímavém rozhovoru v bookletu – ke koncertu Stravinského. 1. větu má perfektně vystavěnou a završenou strhujícím závěrem. Začátek 2. věty zdobí dechové nástroje, zvláště pak působivé trubkové sólo. Finále pak celé dílo korunuje dokonale promyšlenou výrazovou stránkou od počátku až po efektní strettu!
Onen rozhovor se samozřejmě týká i sólisty. Oba pánové řeší otázky jazzu, stylu, diskutují o různých relativních pojmech jako je symfonický jazz, posuzují, kde hledat předěly mezi jazzem a klasickou hudbou. Zajímavé jsou jejich názory subjektivní. Chailly potvrzuje svou důslednou snahu dokonale ctít notový záznam, a to i v pasážích, jež nesmí postrádat právě ve skladbách blízkých jazzové oblasti uvolněnější projev. Stejný trend potvrzuje sólista v případě koncertu: zatímco v Rapsodii se – už vzhledem k bandu – cítí uvolněnější, v koncertu naopak přísně dbá o dokonalé a důsledné akceptování partu. Je zajímavé, že i přesto v něm působí jako špičkový jazzman.
Záznam je technicky dokonalý a nechce se věřit, že jde o live snímek. Je to patrné až po velmi příjemném přídavku – Rialto Riples , dávaném ve stylu ragtime. Sólista se pak ještě loučí krátkým sólovým vstupem a sympatickým ústním pozdravem publiku a svému krajanu – dirigentu „Riccardovi“! Škoda, že i zde byl potlesk – jistě velmi bouřlivý – odříznut!
Body: 5 z 6
