Elīna Garanča, Roberto Alagna, Barbara Frittoli, Teddy Tahu Rhodes, Orchestr a sbor Metropolitní opery, Yannick Nézet-Séguin. Režie: Richard Eyre. Text: A, N, F. Nahráno: live, 16. 1. 2010, Metropolitní opera. Vydáno: 2010. TT: 100:57, 65:41. Obraz. formát: NTSC/Colour/16:9. Zvuk. formát: PCM Stereo/DTS 5.1. 2 DVD Deutsche Grammophon 073 4581 (Universal Music).
Přímé přenosy z Metropolitní opery do kinosálů jsou ukázkou marketingové dovednosti, k níž přirozeně patří i následné vydání vybraných představení na DVD. Patří k nim i Bizetova Carmen , kterou kina odvysílala v lednu 2010. Byla to jedna z nejočekávanějších projekcí, dílem kvůli popularitě samotného díla, dílem kvůli protagonistům.
Původní cast ovšem doznal změn. Angela Gheorghiu se rozešla s Robertem Alagnou a tím se rozpadl i „pár snů“, jenž měl být hlavním lákadlem této Carmen. Rumunskou sopranistku nahradila mezzosopranistka Elīna Garanča , která této výzvě obětovala roli Nicklausse v Hoffmannových povídkách. Na poslední chvíli pak ještě odřekl barytonista Mariusz Kwiecien, místo nějž Escamilla převzal Teddy Tahu Rhodes .
S napětím se tedy čekalo na to, jak roli temperamentní cikánky zvládne lotyšská pěvkyně, dosud se profilující hlavně v belcantovém repertoáru. Carmen se nicméně dá pojmout mnoha způsoby – vždyť ji zpívaly tak rozdílné pěvkyně jako Teresa Berganza, Grace Bumbry, Agnes Baltsa nebo Jelena Obrazcovová. Díky DVD si znovu můžeme potvrdit, že Garanča vytěžila maximum ze svého typu a ze svých předností, vsadila všechno na perfektně připravenou hereckou kreaci a na svůj krásný hlas, nádherně vyrovnaný a barevně sjednocený ve všech rejstřících. Soustředila se na to, aby neudělala žádnou chybu, a také ji neudělala. Pěveckou lehkostí a elegancí se blíží Berganze, jejíž Carmen však byla ještě jemněji odstíněná a vitálnější. Carmen ElĪny Garanči není ani tak vášní poháněný dravý živel, jenž pudově ničí muže a nakonec i samu sebe, jako spíše rafinovaná inteligentní svůdnice. Nabízí se jistě otázka, zda tato chladně uvažující krasavice natolik věří kartám, že by šla dobrovolně smrti vstříc, anebo by raději včas prchla za svým toreadorem…
Protiklady se přitahují i na jevišti. Roberto Alagna představuje právě opačný přístup k herectví i ke zpěvu. Zatímco Garanča ze své stylizované kreace neuhýbá ani o krok, Alagna se spíš nechává vést instinkty než technickým základem – a podle toho to také někdy zní. Tu se ocitne úplně „mimo“, bez opory, bez intonační stability, tu zase předvede frázi s obrovským zápalem a hlasovým kouzlem. Navíc má přirozený cit pro francouzštinu a přidáme-li k tomu ještě sympatický jevištní zjev, pak s Garančou tvoří klasický pár, v němž „on“ je hodný chlapec a „ona“ prohnaná ďáblice. Don José může být sice složitější figura (z příběhu vyplývá, že už dříve vraždil), ale k Alagnovi zkrátka patří nehledanost a prostá přímočarost.
Na zpěvu Barbary Frittoli v roli Michaely trochu ruší větší vibrato zvláště ve vyšší poloze, nicméně sametová sytá barva činí tento hlas stále velmi atraktivní. V roli mladé dívky Micaely navíc Frittoli odvádí i dobrý herecký výkon. Teddy Tahu Rhodes, pěvec s temným kovovým hlasem, se o svém účinkování v odpoledním představení přenášeném do kin dověděl ten samý den dopoledne. Za těchto okolností udělal, co mohl, a v mezích možností podal koncentrovaný výkon. Z precizně obsazených menších rolí jmenujme aspoň Keitha Millera jako Zunigu a Elizabeth Caballero jako Frasquitu.
Inscenace Richarda Eyrea v paměti příliš neutkví, určitě ne její scénografie pracující s otáčivými stěnami arény. Nicméně v kině a na obrazovce beztak spíše vyniknou detaily, herecké akce a kostýmy, které v tomto případě odkazují na přibližně třicátá léta minulého století. Pokud ale chtěl režisér uvést děj do nějaké souvislosti s občanskou válkou ve Španělsku, tak se mu to nepodařilo. Není jasné, zda a nakolik válka ovlivnila osudy hrdinů Carmen. Taneční výstupy „předskokanů“ ilustrují jen to, co je beztak známo, totiž že se hraje o vášni a žárlivosti. Carmen se v Met hraje ve verzi s recitativy, což je ve velkém domě legitimní, i když to operu vzdaluje původnímu duchu (Carmen poprvé zazněla v Opéra Comique, kde byly obvyklé mluvené dialogy). Nicméně přesto se podařilo navodit hudební intimitu, k níž jistě přispěl i v Met debutující kanadský dirigent Yannick Nézet-Séguin , který dbal na komorní přehlednost a vyvaroval se toho, aby Carmen působila příliš „velkooperně“. Součástí DVD jsou i přestávkové rozhovory, které tentokrát vedla Renée Fleming .
Body: 4 z 6
