Hudba Gideona Lewensohna (*1954, Jeruzalém) jako by nemohla existovat sama o sobě. Jejím základním znamením je neustálé odkazování k něčemu (jiné hudbě, literatuře a podobně.) Toto odkazování se v hudbě realizuje buď formou citátů, anebo výletů či exkurzí do jiných stylových oblastí. Požitek z vjemu takovéto hudby je pak především požitkem hudebního znalce, požitkem srovnávacím a komparativním. Nic proti tomu, nicméně za díly Schnittkeho či Beria Lewensohnovy skladby přece jen pokulhávají. Základní problém je v tom, že se Lewensohn v množství cizí hudby topí (15 vět smyčcového kvartetu Odradek , citáty Mahlera, Lutoslawského, Bartóka, Joplina, Schumanna…) a jeho hudba se neustále rozpadá na jednotlivé epizody (chybí jednotící centrum – například zajímavý způsob transformace materiálu, charakteristický zvukový obraz a podobně). Není to tím, že by autor neuměl psát – hudba je napsaná (i zahraná) virtuózně, zní skvěle, ale jaksi nesděluje žádnou vlastní myšlenku, nemá vlastní specificky hudební tvar.
Auryn Quartett hraje ovšem výborně. Všichni bezchybně intonují (i v těch nejtěžších flažoletech), hrají jako jeden muž, jejich dynamická škála je též obdivuhodná. Ostatní skladby na disku (Klavírní kvintet a Postludium ) jsou méně stylově roztěkané než skladba titulní, zvláště Postludium v maximálně koncentrované interpretaci Alexandra Lonquiche se poměrně vymyká – je velmi pomalou, formálně sevřenou hudbou s mahlerovským gestem. Hudbou, která směřuje k originalitě, upoutá a dá se nějakým způsobem zachytit. Jako ochočený Odradek.
Vydavatel: New Series / 2HP Production
Stopáž: 76:13
Nahráli: Alexander Lonquich – klavír, Ora Rotem Nelken – klavír, Auryn Quartett: Matthias Lingenfelder – housle, Jens Oppermann – housle, Stewart Eaton – viola, Andreas Arndt – violoncello
Body: 3 z 6
