Jedna z dobových kritik Rossiniho hudby kdysi poznamenala – s jistou dávkou despektu, neboť se jednalo o kritiku německou – že Rossini zachází s lidským hlasem, jako by to byl hudební nástroj. Při prvních tónech jeho kantáty Le nozze di Teti, e di Peleo (Svatba Thetis a Peléa) konstatujeme, že i opak je pravdou. Rossini neukládá hudebním nástrojům o nic menší technické úlohy, než zpěvákům. Vrchol vynalézavosti možností ornamentiky je nicméně soustředěn do sólových vokálních partů, ato ve stupňující se míře – skladatel dokázal očekávání svých interpretů i publika rafinovaně uspokojit. O originalitu nápadůse příliš nestaral: v oslavné kantátě, psané na počest svatby vnučky krále z rodu Bourbonů Ferdinanda V. Marie Caroliny s vévodou von Berry, slyšíme zcela zřetelně celé pasáže z jeho oper včetně Lazebníka sevillského, který měl premiéru pouhé dva měsíce před svatební slavností, při níž byla kantáta provedena.Je v ní však rovněž hudba, která našla velmi výrazné uplatnění v později vzniklé Popelce (La Cenerontola). Pohádka a svatbě mořské nymfy Thetis s řeckým hrdinou Peleem (kteří se stali rodiči Achillovými) měla symbolizovat naději na novou politiku mezi Francií a Itálií po Napoleonově porážce. Jak je uvedeno v bookletu, ani mladý pár ani Rossiniho kantáta neměly příliš štěstí: Vévoda von Berry byl již roku 1820 zavražděn. Rossiniho kantáta zůstala do roku 1966 nezvěstná. Tehdy nalezl autor průvodního textu Philip Gosset autograf na nepolské konzervatoři. Druhá kantáta, která je na snímku obsažena, je první Rossiniho skladbou tohoto druhu vůbec, totiž jeho první kantátou s orchestrálním doprovodem. Kantátu Il pianto dďArmonia sulla morte di Orfeo (Nářek Harmonie nad smrtí Orfeovou) napsal Rossini jako šestnáctiletý student hudby v Bologni roku 1808, přičemž úkol zhudebnit „topornou báseň Girolama Ruggii, v které Armonia [tenor] a sbor nymf oplakávají smrt Orfeovu“ (slova P. Gosseta) nebyl nijak snadný. Skladba vznikala ještě za dozoru Rossiniho učitele Padre Matteiho, nicméně v ní už nalezneme typické rossiniovské figurace, stretty, instrumentační finesy. Rossiniho kantáty se stávají teprve poslední dobou vyhledávaným repertoárem a seznámení s nimi poněkud mění zažitý obraz Rossiniho jako autora výlučně operního. Příležitosti, k nimž Rosiniho kantáty vznikaly, jsou svým způsobem průvodcem politickými dějinami doby (například u příležitosti vídeňského kongresu, ke korunovaci Karla X. ap.). Dramaturgicky je tedy na snímku spojeno dílo velmi rané s dílem zralého Rossiniho a dostává se nám překvapujícího zjištění, že toto „zrání“ – od studenta boloňského hudebního lycea k autorovi Lazebníka sevillského – trvalo pouhých osm let. Skvělou příležitost zde dostali pěvci. Vyzdvihovat některý výkon na úkor ostatních by bylo nespravedlivé, všichni ovládají své hlasy technicky mistrovsky, barevně korespondují a respektují se navzájem. Ovšem samozřejmost a evidentní potěšení, s jakým si s krkolomnými pasážemi pohrává Cecilia Bartoli , je skutečně něco mimořádného. Její Ceres také je zřetelným důkazem, že ani u Rossiniho nebyla koloratura samoúčelným hlasovým cvičením; nároky na zvládnutí takového partu technicky i herecky jsou samozřejmě neobyčejně vysoké. Vynikající je sbor, který připravili Roberto Gabbiani a Corradino Giovannini a korepetitorka Beatrice Benzi , i orchestr včetně všech vynikajících sól flétny, lesního rohu a dalších nástrojů za řízení Riccarda Chaillyho . Při poslechu se dá donekonečna uvažovat o tom, čím ještě po tolika letech působí Rossiniho rytmické a instrumentační „triky“ i o tom, co všechno dokáže lidský hlas.
Vydavatel: Universal Music
Stopáž: 68:42
Nahráli: Elisabetta Scano – soprán, Juan Diego Flórez – tenor, Cecilia Bartoli – mezzosoprán, Daniela Barcellona – alt, Luigi Petroni – tenor, Paul Augustin Kelly – tenor, Coro Filarmonico Della Scala, Orchestra Filarmonica Della Scala, Riccardo Chailly.
Body: 6 z 6 – tip Harmonie
