Marilyn Horne – mezzosoprán, Paolo Montarsolo – bas, Myra Merritt – soprán, Douglas Ahlstedt – tenor, The Metropolitan Opera Orchestra and Chorus, James Levine. Režie: Jean-Pierre Ponelle. Text: A, N, F. Nahráno: live, 11. 1. 1986, Metropolitan Opera New York. Vydáno: 2007. TT: 75:12, 81:28. Obraz. formát: NTSC/Colour/4:3. Zvuk. formát: PCM Stereo DTS 5.1, dolby digital 5.1. 2 DVD Deutsche Grammophon 073 4261 (Universal Music).
Typická trvalková inscenace Metropolitní opery ze sedmdesátých a osmdesátých let, s historickými kostýmy a iluzivní výpravou, osvědčenými hereckými prostředky opery buffa, které se pohybují těsně na hranici karikatury. Rossini, sám pověstný gurmán, nechá smyslného Mustafu vyřídit třemi požitky, které jemu samému byly nadobyčej sympatické – jídlem, pitím a spánkem. Móda námětů, v nichž se mísily evropské a všelijak exotické prvky, držela operu dlouho, od Gluckových Poutníků do Mekky, Mozartova Únosu ze serailu (jemuž předcházela nedokončená Zaida), přes všechny ty Italky v Alžíru, Turky v Itálii, Francouze v Albánii, Afričanky, Křižáky v Egyptě a podobně, až po příběhy s japonským a čínským koloritem, v komickém i tragickém hávu. Italka v Alžíru měla premiéru pouhé čtyři měsíce po Lazebníku sevillském a zůstala v jeho stínu, neboť půvab triviální anekdotky, na které je založen její děj, přece jen léty omšel, a hlavně jí schází duch realismu s náznakem satiry, který obsahuje Beaumarchaisova předloha k Lazebníku. V Italce v Alžíru je však pět vděčných hereckopěveckých rolí, a sejde-li se prvotřídní obsazení, rádi zapomeneme, jak sami sebe neustále přesvědčujeme o hlubších úlohách divadla, než je jen pobavit. Centrální postavou je Italka Isabella, která má za ušima a Mustafy se nebojí – ani jeho pověsti hrozivého vládce, ani jako vyhlášeného svůdníka. Výše popsaným trikem Mustafu zbaví ostražitosti i chuti na zálety, a osvobodí svého krajana i další vězněné Italy. Osvobozovací a patriotická opera po italsku. Myra Merritt jako Elvíra dobře nahrává (nejspíš by se nechala svým manželem Mustafou zapudit docela ochotně), stejně Douglas Ahlstedt jako Lindoro, a oba také velmi dobře zpívají. Výkon Marilyn Horne v roli Isabelly je ovšem virtuozní. Ona sama tvrdí, že si připadá jako Isabellino vtělení, „někdy nevím, kdy je to ještě ona a kdy už já“. Je vynikající i ve chvílích, kdy nezpívá; úžasná je scénka čekání na Mustafu, kdy se vzhlíží v zrcadle s rukojetí, provádí poslední úpravy svého účesu a nalíčení, a v odraze zrcadla zároveň pozoruje za ní vykukujícího, nic netušícího beje. Kupodivu napsala údajně jedna z kritik, že komický talent Marilyn Horne se mohl jen málo uplatnit, já bych naopak ocenila její schopnost neupadnout do manýry a zachovat za všech okolností důstojnost dámy – i v komických situacích. To naopak Paolo Montarsolo jako Mustafa vytáhl své osvědčené šuple, on se nejvíc přibližuje v karikatuře hranici, za níž už by nemusel být směšný, ale trapný; nicméně ještě dokáže tuto hranici uhlídat. Pravděpodobně také zásluhou režiséra Jeanna-Pierra Ponella , který umí výtečně zacházet s hudbou a v souladu s ní vždy uplatňuje umírněné gagy. Pomáhají mu také vlastní návrhy kostýmů a dekorací. Už jsem někde jinde zmínila, že v Ponellově trojjedinosti kostýmního a scénického výtvarníka a režiséra spočívá jádro jeho úspěšných inscenací, v nichž všechno zapadá do sebe, umocněno jeho schopností pracovat s partiturou a vyposlouchat z hudby, co je k ní vhodné. Snímek byl natočen živě roku 1986 (jak uvádí booklet, zpívala tehdy Marilyn Horne Isabellu na této scéně po šestatřicáté), Ponellova produkce však vznikla už roku 1973. Orchestr s Jamesem Levinem se při Rossiniho hudbě asi dobře baví, její typická acceleranda jsou stupňována se zjevnou rozkoší.
Body: 5 z 6
