Max Emanuel Cencic – kontratenor, Ensemble Vocal Le Motet de Geneve, Orchestre de Chambre de Geneve, Michael Hofstetter. Produkce: W. Stengel. Text: A, N, F. Nahráno: 9/2006, Studio Ansermet, Ženeva. Vydáno: 2007. TT: 73:12. DDD. 1 CD Virgin Classics 009463 8578826 (EMI).
Nabídnout recitál s áriemi Gioacchina Rossiniho je na první pohled celkem málo atraktivní idea – vyznavačů bel canta sice není málo, ale konkurence je obrovská a právě v tomto oboru je kult nedostižných hvězd snad nejsilnější. Navzdory těmto překážkám však recenzovaný snímek nutí k obdivu a uznání. Protagonistou je totiž Max Emanuel Cencic , jeden z nejzajímavějších kontratenoristů dnešní doby. Konzervativní posluchači se mohou sice ptát, co má co dělat kontratenorista v opeře 19. století, odpověď je ale nabíledni – to samé co v opeře seria o pár desítek let starší, pokouší se zdolat repertoár zmizelých kastrátů. Nutno říci, že Cencic již dávno není oním andílkem-sopranistou z Wiener Sängerknaben, jak ho možná někteří pamatují z počátku 90. let minulého století. Dnes kontratenorista v Kristových letech disponuje plným temnějším hlasem značného rozsahu i dynamických možností. Barva jeho falsetu je odlišná jak od typických anglických či německých kolegů specializujících se spíše na komorní barokní repertoár, stejně jako od Davida Danielse, který se více věnuje opernímu repertoáru. Zdánlivě paradoxně je témbrově nejblíže některým „mužným“ ženským kontraaltům, což nepochybně také souvisí se studiem daného repertoáru. Jeho pravidelná vokální hygiena na obtížné rossiniovské literatuře však přinesla ovoce, které – doufejme – bude ještě dlouho zrát. Výběr árií je zdařilý: vedle spíše známějších titulů jako je Semiramis a Tancredi (Ale, ruku na srdce, kdo je zná celé, že?) jsou zde realizována i čísla z La donna del Lago a Aureliano in Palmira . Cencic na těchto kouscích demonstroval výtečnou vokální techniku, nejen pohyblivost ale i vyrovnanost témbru, která nebývá zrovna silnou stránkou kontratenoristů. Ve vyšších polohách sice zkušený posluchač uslyší ono fyziologicky více méně nutné „stažení krku“, tón ale zůstává volný a tvárný – snad pouze poslední výška v árii Tancrediho (Oh patria!) je příliš otevřená a tím i poněkud hysterického efektu. Pomalé části árií ukazují, že Cencic je také pěvcem citlivým a přemýšlivým, schopným barevného nuancování a zprostředkování obsahu, i když v tomto směru zde ještě jsou – stejně jako i v orchestru – jisté rezervy. Orchestre de Chambre de Genéve přidal ke všem áriím odpovídající předehry, které jsou hrány s potřebnou vervou, lehkostí i – s výjimkou několika málo míst (u žesťů) – přesností. Orchestr řídí Michael Hofstetter , jemuž vděčíme i za nápad realizace celé nahrávky. Ta v některých kruzích možná vzbudí vášnivé diskuse, ale ať už se zapojíte či nikoliv, rozhodně doporučuji udělat si vlastní, plně autentický názor.
Body: 5 z 6
