Giuliano Carmignola – housle, Orchestre des Champs-Élysées, Alessandro Moccia – koncertní mistr. Text: A, N, F. Nahráno: 2011/2, Kulturzentrum Grand Hotel, Gustav-Mahler-Saal, Toblach/Dobbiaco. Vydáno: 2012. TT: 59:29. DDD. 1 CD 477 8774 Archiv Produktion (Deutsche Grammophon).
Jen sedm z více než čtyřiadvaceti Haydnových koncertů pro klávesové, dechové a smyčcové nástroje, které nebyly ztraceny nebo připsány jiným autorům, vzniklo po roce 1780 a většina autorova dochovaného koncertantního díla tak spadá do let jeho raného působení na dvoře uherských magnátů Esterházy (do jejich služeb vstoupil v roce 1761 a o pět let později se stal zodpovědným za veškerý hudební provoz na dvoře), z nichž obzvláště Paul II. Anton († 1762) obdivoval italskou instrumentální hudbu. Vedle chronologického omezení Haydnovy tvorby pro sólové nástroje s doprovodem orchestru na periodu přibližně deseti nebo patnácti let v období (1756) 1761–1771 je skladatelova koncertantní tvorba v podobě concerti a concerti-sinfonií (např. symfonie Hob. I:6–8 Denní doby) limitována ještě určením pro hráče knížecí kapely, i když mezi nimi zasedali přední evropští instrumentalisté. Přinejmenším jeden houslový koncert Haydn připsal italskému virtuosovi Luigimu Tomasinimu (VIIa:1 „fatto per il Luigi“ ) a možná mu byly určeny i zbylé dva dochované ze čtveřice Haydnových houslových koncertů (dalších pět koncertů bylo později připsáno M. Haydnovi, C. Cannabichovi, C. Stamitzovi a Giornovichimu), vedle Tomasiniho (1741–1808) dedikovaných možná jinému sólovému hráči knížecí kapely nebo Haydnovi samotnému. Právě trojici Haydnových dochovaných houslových koncertů nalezne posluchač na zatím posledním CD italského houslisty z řad interpretů staré hudby Giuliana Carmignoly , který navázal na úspěch svého předcházejícího mozartovského alba s Orchestrem Mozart a Claudiem Abbadem (Archiv Produktion 477 7371) a tentokrát si ke spolupráci – pro mě překvapivě – pozval Herrewegheho ansámbl Orchestre des Champs-Élysées , hrající jen ve smyčcové sekci s cembalem (party dechových nástrojů nejsou v houslových koncertech autentické) s koncertním mistrem Alessandrem Moccia . Po ruce jsem měl jen starší snímky Thomase Zehetmaira (Warner Classics, 1983) a Elisabeth Wallfish (Virgin Veritas, 1992) a neznám mladší snímky Federica Gugliema (Brilliant Classics, 2008), Gila Shahama (Canary Classics, 2009) nebo Rachel Podger (Channel Classics, 2009), natož starší souborné nahrávky Sonig Tchakerian (Arts, 2001), Katrin Scholz (Berlin Classics, 2002) nebo Augustina Hadelicha (Naxos, 2007), Carmignolovu interpretaci však pro nepřeslechnutelnou snahu vycházet z pozdně barokních estetických principů a interpretovat skladby se značnou virtuozitou a živelností považuji za stylovou. Carmignolovou silnou stránkou jsou však i podání pomalých vět, instrumentálních zpěvních scén, které jsou áriemi beze slov a v cudném akordickém doprovodu cembala nebo orchestru dávají vyniknout ranému Haydnovu kantabilnímu stylu v duchu galantního slohu. Carmignolovo podání finálních vět je pak v častých dvojhmatech a intervalových skocích efektní, ohnivé, afektované a spontánní a překračuje tak hranice stylových i provozovacích omezení Haydnových houslových koncertů, které sice nedosahují úrovně paralelně komponovaných symfonií (např. Hob. I:48 Maria Theresia), za soustředěný poslech však rozhodně stojí. Opakovaně a s uspokojením jsem se o tom přesvědčil.
Body: 5 z 6
