Hlavní postavou inscenace Verdiho Dona Carlose na záznamu ze Salcburských slavností 1986 není Don Carlos, ani král Philipp, ale Herbert von Karajan , který byl v tomto případě nejen dirigentem, ale také režisérem a uměleckým vedoucím celého projektu (záznam byl roku 1991 v koprodukci společností ORF, ZDF a Telemondial zpracován pro televizi). Na inscenaci se podílely úctyhodné osobnosti pěveckého světa, hlavní role byly obsazeny hvězdami, z nichž některé dodnes úplně nepohasly. Právě proto, že jde o hvězdy, nelze však nekonstatovat, že jisté technické problémy Josého Carrerase jsou příliš zřetelné a Agnes Baltsa nahrazuje mnohdy vášnivost princezny Eboli hysterií. Roku 1964 narozená Fiamma Izzo d'Amico (Elisabeth di Valois) byla tehdy na počátku kariéry: debutovala jako Mimi roku 1984 a byla tedy v době vzniku snímku čerstvým Karajanovým objevem. Její zjev i pěvecký výkon jsou pro mne osobně z celé nahrávky nejpřesvědčivější – snad právě proto, že na ní ještě nelpěl „hvězdný prach“, nesoucí s sebou kromě zkušenosti také rutinu. Nahrávka je také ukázkou toho, jak se inscenovalo v Salcburku za Karajana a srovnání s tím, co přinesla právě skončená éra Gérarda Mortiera, je víc než zajímavé. V Karajanově Donu Carlosovi je všechno solidní, od pěveckých výkonů po vedení představitelů po jevišti, od strohé a monumentální scénické výpravy (Günther Schneider-Siemssen ) přes dobově věrné kostýmy (Georges Wakhevitch ) až po masky (Wilhelm Riede ) a světla (Helmuth Reichmann , Werner Breitenfelder ). Všechno je ale také jaksi krotké, neinspirované, zkrátka staromódní. Některá místa působí dokonce bezradně, ne-li přímo směšně (nepatřičné křečovité vzpouzení odsouzenců, vedených k autodafé), v jevištním obraze vládne statičnost. Pocta Karajanovi a jeho dirigentskému umění ovládla i kameru: v předehře místo záběru na violoncellistu vidíme Karajanovy téměř nepohnuté, již dávno ne plastické ruce, které jistě měly stále ještě svou magickou moc. Tu však kamera zprostředkovat nedokáže.
Vydavatel: Sony Music Bonton
Body: 4 z 6
