Giuseppe Verdi
Ernani
Marco Berti – tenor, Susan Neves – soprán, Giacomo Prestia – bas, Carlo Guelfi – baryton, Nicoletta Zanini – soprán, Samuele Simoncini – tanor, Alessandro Svab – bas, Orchestra and Chorus of Teatro Regio di Parma, Antonello Allemandi. Režie: Pier‘Alli. Text: A, N, F, I. Nahráno: 5/2005, Teatro Regio di Parma, Itálie. Vydáno: 2006. TT: 126:00. Obraz. formát: NTSC Colour 16:9. Zvuk. formát: Linear PCM 20/Dolby Digital 5.1. DVD Dynamic 33496 (distribuce Euromusica).
Giuseppe Verdi
Ernani
Luciano Pavarotti – tenor, Sherrill Milnes – baryton, Ruggero Raimondi – basbaryton, Leona Mitchell – soprán, Jean Kraft – mezzosoprán, Charles Anthony – tenor, Richard Vernon – bas, Metropolitan Opera Orchestra and Chorus, James Levine. Režie: Kirk Browning. Text: A, N, F. Nahráno: live, 12., 17. 12. 1983, Metropolitan Opera House, New York. Vydáno: 2007. TT: 140:00. Obraz. formát: NTSC/Colour/4:3. Zvuk. formát: PCM Stereo DTS 5.1 – Dolby Digital 5.1. DVD Decca 074 3228 (Universal Music).
Opera Ernani , premiérovaná v roce 1844 v Benátkách, spadá sice do Verdiho raného kompozičního období, ale je již zcela zralým dílem vytvořeným po prvním velkém úspěchu, který autor sklidil v roce 1842 s Nabuccem. Ernani byl tvořen na základě první objednávky divadla La Fenice a poprvé zde skladatel také spolupracoval s libretistou F. M. Piavem. Děj je založen na dramatu Victora Huga a odehrává se na počátku 16. století, kdy španělský král Karel soupeří nejen s Ernanim, synem zavražděného aragonského knížete, ale i se starším dvořanem de Silvou o moc, a také o lásku k jedné ženě. Benátská premiéra získala přízeň kritiky i publika, odstartovala četná další provedení na italských i zahraničních operních scénách (Praha 1849) a přispěla k další horečné činnosti skladatele, strádajícího tehdy v osobním životě. Ne nadarmo pak stárnoucí autor sám označoval vyčerpávající léta 1840 – 1851 jako galejnická, vždyť v jejich průběhu vznikla mimo jiné i nesmrtelná díla jako Nabucco, Ernani, Macbeth, Luisa Miller či Rigoletto. Náročné party sólové (čtveřice hlavních postav) i sborové zde vyžadují opravdu velké výkony, neméně náročný je ovšem i part orchestrální – ostatně jako u všech dalších Verdiho oper. Možnost srovnání starší nahrávky ze série Live from the Met z roku 1983 s Lucianem Pavarottim v hlavní roli a o více než dvacet let mladší nahrávky z roku 2005 z Teatro Regio di Parma s dirigentem Allemandim je velmi zajímavá. V newyorském provedení přirozeně dominují vybraní sólisté zvučných jmen, již zmíněný Pavarotti, dále Sherrill Milnes , Ruggero Raimondi a výborná Leona Mitchell , sborové a orchestrální party však přes vedení světoznámým dirigentem Jamesem Levinem vyznívají o poznání méně přesvědčivě než v nahrávce italské. Sbor a orchestr parmské opery pod vedením Allemandiho skvěle a precizně prezentuje úžasnou Verdiho orchestraci a typickou podmanivou rytmičnost. Sólové výkony Marca Bertiho , Susan Neves , Giacoma Prestii i Carla Guelfiho nedosahují jistě úrovně někdejších hvězd z Met, přesto mají dobrou evropskou úroveň (ovšem u Guelfiho najdeme i srovnatelná místa). Také hudební provedení se odlišují, italská nahrávka respektuje původní „benátskou“ verzi z jara 1844, newyorská zařazuje i Verdim dodatečně přikomponovanou tenorovou árii Ernaniho v závěru 2. dějství, určenou pro provedení v Parmě na konci téhož roku. Rozdílnost ve výtvarném zpracování (kostýmy, scéna, světelný design) je samozřejmě vztažena k dobovému pohledu a zvyklostem, zvukové stránce obou nahrávek je ovšem třeba složit poklonu. Americká byla pořízena digitálně s příslovečnou profesionalitou tamních zvukových techniků. Prakticky současná italská nese označení ODS (Original Dynamic Surround), kde je live záznam kompilován a vycizelován pro multikanálový poslech tak, aby vokální i instrumentální party vyznívaly co nejpřirozeněji. Podle mého soudu nelze srovnávat nenapodobitelné belcanto Pavarottiho s Bertim nebo plný a úžasně obsáhlý hlas Mitchell s hlasem Neves, která se i při kvalitní interpretaci občas nevyhne problémům s náročnými krajními polohami své role. Je ale možné srovnávat přístup k nastudování díla či míru nasazení obou souborů a tady se rozdíly prakticky stírají. Profesionalita amerických tvůrců a vcítění italských umělců snesou porovnání se ctí.
Body: 5 z 6
