Giacomo Lauri-Volpi – tenor, Carlo Tagliabue – baryton , Caterina Mancini – soprán, Miriam Pirazzini – mezzosoprán, Orchestra Sinfonica e Coro di Roma della RAI, Fernando Previtali – dirigent. Nahráno: Řím, 1951. Vydáno: 2012. TT 120:03. DDD. 2 CD Warner Classics 2564 66189-0.
K nejšťastnějším krokům na současném trhu s operními nahrávkami nutno počítat reedici, v níž společnost Cetra znovu přináší komplety, jež pro ni pořizovali velcí dirigenti a pěvci na počátku padesátých let. Tehdejší edice měla nabídnout referenční průřez (zejména italským) repertoárem a zprostředkovat posluchačům v době poválečného boomu gramofonového průmyslu slavná i méně známá díla. Nahrávalo se většinou s Orchestrem a sborem RAI (Radiotelevisione italiana), a to v Turíně, Miláně a Římě. V letech 1936–1953 tento „Orchestra Sinfonica“ řídil dirigent Fernando Previtali a právě on též uvedl a nahrál mimořádné množství oper, zejména Giuseppe Verdiho. V rozhlasových nahrávkách této doby se, stejně jako v Československu, neměla vytvořit toliko reprezentativní zvuková „knihovna“ národního hudebního divadla, nýbrž měl být také zvěčněn legendární autentický interpretační styl, který generaci narozené ve dvacátých letech předávaly pěvecké osobnosti narozené ještě na konci 19. století. Právě fascinující suverenita, s jakou se začínající pěvci jako Carlo Bergonzi či Caterina Mancini dokázali postavit po bok legendám jako Giacomo Lauri-Volpi, Beniamimo Gigli či Tancredi Pasero, ukazuje dnes nevídanou vyspělost a poučenost, s nimiž tito umělci přejali a uchovali tradici italského bel canta ve formě, v jaké s ní pracoval sám Verdi. Previtaliho nahrávka Trubadúra patří k vůbec nejlepším snímkům tohoto Verdiho arcidíla. Mužná znělost a kompaktnost sboru je samozřejmostí, tak jako jistě vedená rozhodnost dramatického akcentu orchestru. Previtali hraje Trubadúra jako vášnivé drama, tak, jak byl napsán, ne s ospalou zasněností Giuliniho, a možná je tomu dokonce tak proto, že zde pracuje s vyhraněnými jevištními individualitami, jejichž pěvecko-dramatický heroismus by mu ani nic jiného nedovoloval. Těžko určit, kdo ze sólistů nahrávce vévodí. Její hlavní devízou je absolutní samozřejmost, s níž se tehdy mladičká Caterina Mancini (1924–2011) postavila dvěma „těžkým vahám“ meziválečné Itálie, Giacomu Lauri-Volpimu (1892–1979) a Carlu Tagliabueovi (1898–1978). Lauri-Volpi byl jedním z nejobdivovanějších italských tenorů vůbec a stejně jako Gigli zpíval ještě po šedesátce s famózními úspěchy. Jeho techniku obdivovali Bergonzi i Franco Corelli; Lauri-Volpi svůj překrásný lyrický hlas uplatňoval s nenapodobitelnou otevřeností a lehkostí frázování, jemuž přitom nechybělo na heroickém ostří. Lauri-Volpi, autor řady knih o technice a historii zpěvu, se naprosto nemusel učit jevištnímu výrazu, nemusel jej ani uplatňovat, protože už v jeho výrazu pěveckém, shodovali se kritikové i diváci, byla přítomna tak přirozená, tak vybraně stylizovaná brilance, tak vpravdě trubadúrská jednota vroucnosti a elegance zpěvní linie, že jen díky této perfektní grácii před posluchačem vyvstává takřka optická vize jižanského dvorského pěvce – a to byla též Lauri-Volpiho typická poloha, totiž Manrico, Raoul v Hugenotech (nahrávka ještě z roku 1955!), Fernando ve Favoritce či Arturo v Puritánech. Lauri-Volpi byl zkrátka Hlasem, jedním z Hlasů, kvůli nimž se natáčelo a které dávaly zapomenout na všechen šum nekvalitních desek. Celé generace budoucích pěvců na nich vyrostly, do značné míry i Pavarotti.
S Lauri-Volpiho světlou graciézností skvěle kontrastuje strhující dramatismus Cateriny Mancini, vskutku ideální představitelky Leonory. Mancini byla prototypem dramatické sopranistky; s obdivuhodnou robustností ukazuje, že Leonora může být mnohem více než pasivním portrétem nedosažitelné středověké donny, a obdařuje ji ve všech polohách maximální plastičností výrazu. Její hlas je zářivě pevný v koloraturách, přitom však vznosně plný a vroucí v (pro Trubadúra tak typické) spezzatuře. Totéž platí o Miriam Pirazzini (* 1918), která se v roli Azuceny musela snažit vyrovnat ideálním vzorům Giulietty Simionato, případně Ebe Stignani. Pirazzini naplní tragický rozměr cikánské čarodějnice naprosto, v otřásajícím fatalismu parlanda 1. aktu i zoufalých prosbách a kletbách aktu třetího. Jejím „protivníkem“ je tradičně přesvědčivě Carlo Tagliabue, o jehož absolutně spolehlivé mohutnosti hlasu i herectví se s úctou vyjadřoval sám Lauri-Volpi. Tagliabue hraběti Lunovi nedává spíše známou vzpurnou vehemenci, nýbrž voluminózní sytost a neochvějnost v póze. Své pak solidně splnil Alfredo Colella jako Ferrando; sběratelé jistě ocení, že v malé roli Ines je překvapí tehdy ještě zcela neznámá Graziella Sciutti. Už kvůli těmto konfrontacím různých pěveckých generací a pěvců v různých stadiích jejich vývoje, některých na počátku, jiných na konci kariéry, by si milovník italské opery neměl nechat Previtaliho Trubadúra ujít.
Body: 5 z 6
