Maria Caniglia – soprán, Ebe Stignani – mezzosoprán, Galliano Masini – tenor, Carlo Tagliabue – baryton, Tancredi Pasero – bas, Saturno Meletti – basbaryton, Orchestra Sinfonica e Coro di Torino della RAI, Gino Marinuzzi – dirigent. Text: A, N, F. Nahráno: Turín 1941. Vydáno: 2012. TT: 152:25. 2 CD Cetra 2564 661 48-5.
Společnost Cetra přinesla na trh v nové reedici jednu z nejslavnějších italských operních nahrávek vůbec: první kompletní záznam Verdiho Síly osudu , který pořídil roku 1941 v Turíně skladatel a dirigent Gino Marinuzzi . Jedná se o nahrávku, která nikdy nezmizela a patrně ani nezmizí z trhu a z paměti znalců, podobně jako Toscaniniho Otello s Ramónem Vinayem, protože se v ní nejednalo „pouze“ o výborné provedení známého díla, nýbrž o vpravdě stylotvorné, příklad pro další interpretaci formující počin. Pěvecký ansámbl, s nímž zde Marinuzzi pracuje, je tvořen největšími esy dobové operní scény a právě kvůli obsazení byla nahrávka už ve své době exkluzivní záležitostí. Ačkoli po druhé světové válce vznikla řada vynikajících nahrávek (Serafin 1954, Molinari-Pradelli 1955, Previtali 1958, aj.) k tak dokonale stylově jednotnému, autentickému, a především pěvecky oslnivému výkonu už zřejmě nedošlo; – největším konkurentem Marinuzziho se nám jeví komplet Molinari-Pradelliho s Tebaldi, Del Monacem, Bastianinim, Siepim, Corenou a Simionato. Už jen výčty hvězd, které na těchto nahrávkách září, nám dávají jen žasnout nad kvantitou a kvalitou interpretů, jež tehdejší italský operní provoz měl a proti nimž dnes nemá vůbec nic. Maria Caniglia podala v úloze Leonory stejně oslnivý výkon jako ve většině nahrávek, jež ve 30. a 40. letech vytvořila. Její neobyčejně přirozeně objemný a znělý, zářivý hlas byl prototypem, ba krajní podobou dramatického sopránu; jako ryzí verdiovská heroina Caniglia exceluje v hloubkách i vrcholech. Její souznění s Tancredim Paserem , který měl možná nejmohutnější hlas ze všech italských basistů 20. století, je nezapomenutelným zážitkem: zde se nestýkají pouze dva dobré hlasy, nýbrž dva živly, dva překypující hlasové materiály, kterým jako kdyby dirigentova taktovka bránila v tom, aby se naplno rozvinuly a zmocnily se celého divadelního prostoru. Paserův uhrančivý jevištní zjev je charakterizován i pouhou stopou zvukovou okamžitě: od prvních veršů nezůstaneme na pochybách o dramatické individualitě Padre Guardiana . Saturno Meletti je mu výborným protipólem v prefalstaffovsky buffózní roli Fra Melitona, přesně v duchu promyšlených kontrastů, které Verdi v Síle osudu vytvořil. (Též Trabucem, jejž ztvárnil legendární mistr malých rolí Giuseppe Nessi.) Ebe Stignani byla mezzosopránovou obdobou Marie Caniglie, své (ovšem jen malé) roli Preziosilly nezůstane nic dlužna. Marinuzzi vybudoval s naprostou jistotou celý komplex Verdiho hudebnědramatické stavby, sklenul v jednotný, přitom však ve svých rozměrných plochách neobyčejně bohatě strukturovaný a výrazově diferencovaný celek, udržel v něm napětí až fatalisticky tušené tragédie střetu vášní se zákony cti a víry, vytvořil jednotící hudební perspektivu pro uplatnění zpěvních linií. Právě prohlubováním jejich kvalit se Verdiho Síla osudu vyznačuje: až nečekaně dlouhé árie si říkají o okouzlení posluchače a hrůzu pěvce, protože nemilosrdně vyžaduji absolutní rozvinutí fráze, lpějí na vznosné širokodechosti linie, a přitom, prodchnuty, určovány vývojem a prožitkem „síly osudu“, kvalitativně dávno překročily ,,pouhý“ belcantový lesk belliniovského zpěváctví. Dramaticky hybnou silou díla jsou don Alvaro a don Carlo, u Marinuzziho dva legendární pěvci – Galliano Masini , jehož tenor Magda Olivero označila za nejkrásnější, jaký slyšela, a Carlo Tagliabue . Sytost Tagliabueova barytonu je perfektně belcantově školena, dokonce snad trochu postrádáme provokativní vášnivost, s níž musí coby Carlo atakovat Alvara; jeho jistota v uplatnění plného hlasového objemu je však suverénní, dokáže i ve zlomových momentech každou slabiku držet přesně tak, jak si to žádá („Finalmente…“). Masini dává Alvarovi skutečnou (téměř nasládlou, lyrizující) krásu milovníka a zároveň potřebný heroismus; prvý element vyniká v „cantabile“ třetího aktu, druhý v „declamato“ aktu čtvrtého; ve své celistvosti Masiniho měkký hlas rozšiřuje výrazovou škálu kompaktní temnosti díla (dokonale později podržené Del Monacem a Bastianinim) o rozměr – ovšem, jak řečeno, dramaticky stoprocentně integrované – nejisté, vášnivé milovnické grácie: už v prvním dějství v konfrontaci s Ernestem Dominicim . Jeho pojetí též zcela odpovídá Marinuzziho uchopení orchestrálního partu a práce se sborem, totiž důrazu na emocionální rozměr akce v jednotě s promyšleným ztvárněním tohoto dramatického celku.
Body: 5 z 6
