Maria Callas – soprán, Francesco Albanese – tenor, Ugo Savarese – baryton, Ines Marietti – soprán, Orchestra Sinfonica di Torino della RAI; Coro Cetra, Gabriele Santini – dirigent. Text: A, N. Nahráno: Torino 1953. Vydáno: 2012. TT: 122:20. DDD. 2 CD 2564 66211-5 Warner Music Group Company.
Nahrávka z roku 1953 zastihuje legendární divu Mariu Callas na vrcholu jejích sil. Verdiho Violetta patřila k jejím velkým rolím během celé kariéry, zpívala ji opakovaně i při hostováních v Mexicu City a kromě Renaty Tebaldi nebylo tehdy zřejmě pěvkyně, která by s Callas mohla měřit síly. Kariéra Marie Caniglie se končila, Lina Pagliughi sice dříve zpívala Violettu virtuózně, Callas na sebe však strhávala pozornost uhrančivou robustností svého zjevu, v níž se dívčí křehkost pojila s fenomenálním heroismem. Callas nebyla „jen“ jedinečná, bezkonkurenční Abigaille, Norma a Lady Macbeth, nýbrž i dojímavá Mimi či právě Violetta. Dokázala dát Violettě vše, čím ji charakterizovala již povahokresba Dumasova: jak velkosvětskou uvolněnost, ba vzdornost, tak zralou ženskost, obětující se láskyplnost a zraněnou čistotu niternosti. Snad žádná pěvkyně neztvárnila Violettu v této celistvosti; a je jistě zásluhou velezkušeného maestra Gabriele Santiniho , uměleckého ředitele římského Teatro dell’Opera, že v interpretaci jednoho z vrcholných Verdiho děl neupadl do žádné z jednostranností, že mu nevyšla Traviata plačtivě sentimentální, koloraturně artisticky křehká ani pouze hrubě konfrontační, nýbrž že svým smyslem pro celek dal vyniknout dramatické jednotě výrazově tak bohatě strukturované. Santini diferencoval všechny polohy v dramatickém vývoji díla, jeho taktovka však vede linii stále dál, v předtuše tragického konce. Sbor se zapojuje kompaktně i svižně, jak si Verdi, Traviata pak obzvlášť, žádá. Mono-nahrávka svou kyprou zvukovostí velmi vyhovuje interpretačnímu stylu, dává dobře vyznít, ba násobí plnost hlasů protagonistů hlavních rolí i orchestru. Tato plnost je totiž přednostní devízou přítomných interpretů. Maria Callas je Violettou technicky brilantní i dramaticky strhující, tak jako v případě Donizettiho Lucie z Lammermooru . V emocionálně pohnutých místech uplatňuje veškeré své nadání herecké, představitelské, aniž by přecházela do melodramatické hysterie: také v tomto ohledu se jedná o jednu z nejlepších ukázek nesmírné vyspělosti a kultivovanosti, jež vyznačovaly její nejlepší léta. I nejnáročnější koloratury obávané árie Sempre libera vyzpívá s absolutní otevřeností, znělostí a plností tónu, bez náznaku obtíží. Její mužští partneři v rolích otce a syna Germonta jsou dva pěvci, kteří sice byli předními osobnostmi poválečného italského operního provozu, nicméně nedosáhli s Callas srovnatelné slávy mezinárodní. Celá nahrávka zastihuje řeckou heroinu uvnitř italské tradice, je osvěžující a poučná proto, že zde před sebou nemáme tým stereofonní technikou regulovaných nejlepších pěvců, nýbrž dobový standard, jenž by ovšem dnes tzv. elitu La Scaly či Met schoval do kapsy, zejména co se týče přirozené stylové autentičnosti a kultury. Francesco Albanese nebyl uhrančivým zjevem formátu Giuseppe di Stefana či Franca Corelliho, jeho Alfredo je však prosycen přirozenou muzikalitou, sytou a barevnou zpěvností a mediteránní grácií; koneckonců byl též výborným interpretem italských písní. Podivuhodně dobře se k němu hodí podobně sytý a plný, ještě však mnohem mohutnější a přesvědčivější baryton Uga Savareseho . Savarese sice v rovině dramatické plasticity zůstává věrný jakési své statické unylosti, nicméně otec Germont je přece jinou rolí než Hrabě Luna či Carlo Gérard (jež Savarese též nahrál): není to dynamicky rozhodující mužnost, nýbrž stařecká důstojnost, ano únava, co určuje Germontův portrét; tak byli Germontem spíše Gobbi a Savarese než Bastianini či Sereni. Málo barytonistů však vyzpívalo rozlehlé vystoupení Germonta s Violettou ve druhém aktu, tvořící nesporné dramatické jádro opery, se stejně neochvějnou nosností a znělostí jako Savarese. Germontem Verdi slaví belcantovou tradici belliniovskou i vlastního mládí, dynamizuje ji však psychologicky jitřenou upřímností subjektivního angažmá – tak jako v případě Markýze Posy, Germont je (či má být) zároveň školou bel canta i realistického herectví! U Savareseho se nesetkáme s žádným uspěchaným kupením veršů, nýbrž s nádherně rozklenutou, zcela jistě vedenou a promyšleně rozvíjenou architektonikou legatového vychutnávání délek i výšek verdiovské lyrické fráze. Plným objemem ovládne vertikalitu Un dì, quando le veneri i horizontálu Di Provenza il mar, il suol . Vůči jeho poněkud chladnému, ale tmavě sytému volumenu může mnohotvárná pěvecko-dramatická kreace Marie Callas teprve vyniknout; nahrávka Gabriela Santiniho je tedy prvotřídní ukázkou interpretační kultury poválečné Itálie, kterou tento výjimečný dirigent v následujících letech obohatil ještě především komplety Dona Carlose (1954) a Simona Boccanegry (1957).
Body: 4 z 6
