Leonard Warren – baryton, Leonie Rysanek – soprán, Carlo Bergonzi – tenor, Jerome Hines – bas, Orchestr a sbor Metropolitní opery v New Yorku, Erich Leinsdorf – dirigent. Text: A, N. Nahráno: 2/1959, The Sony Opera House, New York. Vydáno: reedice 2011. TT: 65:27, 64:30. ADD. 2 CD Sony Classical 88697855762.
Také společnost Sony stále více sahá k novému vydávání svých starších operních nahrávek – vydání sice neobsahují libreta a podobně, o to jsou však cenově přijatelnější (obsah ve třech jazycích a kompletní informace o lokaci, interpretech nahrávek ovšem nikdy nechybí). Reedice nahrávky Verdiho desáté opery Macbeth z února 1959 uspokojí i ty nejnáročnější posluchače. Do Ameriky emigrovavšímu dirigentu rakouského původu Erichu Leinsdorfovi se podařilo obsadit čtyři hlavní role sevřeného, temného díla, v němž Verdi prohloubil dramatický realismus oproti své předchozí tvorbě skutečně maximálně, pěveckými star epochy. Jedním z posledních triumfů byl tento Macbeth pro Leonarda Warrena , barytonistu Metropolitní opery poválečné éry číslo jedna, jenž následujícího roku zemřel během přednesu árie Urna fatale v inscenaci Síly osudu přímo na jevišti Metropolitní opery. Warren byl elitním interpretem verdiovských barytonových rolí a také jeho Macbeth přesvědčuje o psychologické hloubce a dramatické síle jeho interpretace. (V závěru árie, Pietà, rispetto, amore mu dirigent kupodivu dovolil ,,parádičku“ v podobě vysokého tónu, kterou na jiných nahrávkách nenajdeme.) Leonie Rysanek se k roli Lady Macbeth dostala jako záskok za Mariu Callas a její debut v Met byl skutečně mimořádně úspěšný. Tato vysokodramatická sopranistka však v té době již měla za sebou závratnou kariéru – díky svému mistrovství ještě před svými třicátými narozeninami patřila k hlavním tvářím znovuotevřené Vídeňské státní opery (Aida a Císařovna v Ženě beze stínu při zahájení provozu v listopadu 1955) i poválečného Bayreuthu (již roku 1951 Sieglinda ve Valkýře). Obtížnou úlohu Lady Macbeth Rysanek zvládla s technickou bravurou i dramatickou přesvědčivostí jak v oblasti kantilény, tak deklamace. Učebnicovou interpretaci Macduffa vytvořil ,,král“ verdiovských tenorů Carlo Bergonzi (nastudoval 19 z 26 Verdiho oper!) – jeho kultivovaný klenutý hlas v melodických frázích árie Ah, la paterna mano dochází skutečné plnosti a plastičnosti výrazu. Své pověsti dostál i (na jevišti již vzhledem) impozantní basista Jerome Hines , představitel Banca. Leinsdorfovo nastudování je promyšlené do všech detailů, orchestr i sbor se sólisty vytváří dramaticky účinný, kompaktní celek nejvyšší profesionální úrovně. Ocenit je třeba i vynikající kvalitu zvuku. Z Leinsdorfova zpracování by se mohli dnešní interpreti Macbetha skutečně učit!
Body: 5 z 6
