Ettore Bastianini – baryton, Renata Scotto – soprán, Alfredo Kraus – tenor, Ivo Vinco – bas, Fiorenza Cossotto – mezzosoprán, Silvio Maionica – bas, Orchestra e coro del Maggio Musicale Fiorentino, Gianandrea Gavazzeni – dirigent, Andrea Morosini – sbormistr . Text: A, N, F. Nahráno: Florencie 1960. Vydáno: 2011. TT: 56:27, 64:12. DDD. 2 CD Andromeda 3830257 490951.
Vydání nahrávky Verdiho Rigoletta z Florentského hudebního máje 1960 v nastudování Gianandrey Gavazzeniho jistě potěší každého zájemce o verdiovskou interpretační tradici. Gavazzeni po několik desítek let patřil k nejvýznamnějším italským dirigentům a šíře jeho repertoáru i diskografie je srovnatelná jen s málokým. Zkušený Maestro mohl na nahrávce jednoho z nejmilovanějších operních děl své vlasti pracovat se světovou pěveckou elitou. Ettore Bastianini je dodnes mnohými považován za největší osobnost mezi italskými barytonisty narozenými ve 20. letech – do své předčasné smrti roku 1967 coby nástupce (a konkurent) Gina Bechiho a Tita Gobbiho slavil úspěchy na všech velkých světových scénách, a to díky mohutnému, plnému hlasu mnoha odstínů a impozantnímu jevištnímu zjevu. Byl ideálním představitelem velkých Verdiho postav, jimž dokázal dát zpěváckou brilanci i charakterovou hloubku. Také ostatní role pro hluboké mužské hlasy jsou na Gavazzeniho nahrávce obsazeny skvěle – Ivo Vinco , výrazově přesvědčivý Sparafucile, se po boku Bastianiniho prosadil i o dva roky později v Serafinově kompletu Trubadúra, stejně jako jeho manželka Fiorenza Cossotto , již v raném mládí partnerka hvězd jako Tebaldi či Callas, v té době považovaná za dědičku rolí legendární Giulietty Simionato – mezzosoprán Cossotto sice nepodmaňuje tak přímo neorealistickou jednotou prostoty a intenzity, uplatňuje se však pohyblivostí a barevností. Veškerou dívčí křehkostí a vroucností svou Gildu obdařila Renata Scotto , která pak roku 1964 Rigoletta nahrála (opět s Cossotto a Vincem) ještě pod vedením Rafaela Kubelíka v Miláně (Rigoletta zpíval Dietrich Fischer-Dieskau, Vévodu Carlo Bergonzi) – srovnání však nepřináší žádné podstatné rozdíly, naopak potvrzuje platnou vypracovanost partů všech tří umělců. Bastianiniho Rigoletto je přirozeně ,,živelnější“, ,,zpěváčtější“ kreací než hluboká psychologická sonda Fischer-Dieskaua – v opačném poměru je pak protiklad Carla Bergonziho a Alfreda Krause v roli Vévody z Mantovy. Zde Bergonzi, tak jako Bastianini, prozrazuje zakořeněnost v jedinečné (dnes mrtvé) ,,staroitalské“ tradici verdiovského legata, smysl pro širokodechost a klenutou melodičnost, proti níž Kraus uplatňuje školení belcantové graciéznosti. Kraus je jako Vévoda druhým extrémem vůči Del Monacovi – Kraus nezapře Ernesta, Del Monaco Manrica. Technická dokonalost a stylovost Krausova pěveckého projevu, stejně jako charisma jeho aristokratického, přece však mladistvého herectví, se staly již za života tohoto ,,dona“ španělské opery, ještě v 70 letech fascinujícího posluchače lehkostí svého přednesu, legendou. Kraus zpívá Vévodu s vybraností renesančního milovníka; jeho přednes je pravou učebnicí bel canta, skutečného stylu, a vytváří (už vysokou polohou a neobvyklou jasností a otevřeností svého tenoru) velmi plastický protiklad lesku šlechtického světa k temnotě, z níž vystupuje tragický osud (hlas) Rigoletta (Bastianiniho).
Body: 4 z 6
