Plácido Domingo – tenor, Sharon Sweet – soprán, Vladimir Chernov – baryton, Peter Riberi – tenor, Paul Plishka – bas, Metropolitan Opera Chorus, Metropolitan Opera Orchestra, James Levine. Režie: Giancarlo del Monaco. Text: A, N, F, Š, I, čínsky. Nahráno: live, 11/1993, Metropolitní opera, New York. Vydáno: 2007. TT: 116:00. Obraz. formát: NTSC/Colour/4:3. Zvuk. formát: PCM Stereo/DTS 5.1/Dolby Digital 5.1. 1 DVD Deutsche Grammophon 073 4288 (Universal Music).
V chronologickém sledu Verdiho oper zaujímá Stiffelio místo mezi Luisou Millerovou a Rigolettem, stojí tedy už na prahu skladatelova středního tvůrčího období, spíše však zakončuje „léta galejí“. Na jevištích je outsiderem. Když ho roku 1993 uvedla Metropolitní opera, bylo to vůbec poprvé, co se Stiffelio na jejím repertoáru objevil.
Stiffelio je v kontextu Verdiho díla zvláštní opera: pojednává sice o výbuchu žárlivosti a pomstychtivosti, ale jde v podstatě o „malý příběh“ odehrávající se na počátku 19. století (a je tak spolu s La Traviatou jedinou Verdiho „civilní“ operou zasazenou do tehdejší současnosti) v protestantské komunitě kdesi na břehu Salzachu. Milostné i nenávistné vášně ovšem tentokrát nevyústí do tragického konce (postava svůdce Raffaela je v podstatě epizodní a jeho smrt se odehraje tak nějak mimochodem), nýbrž do velkorysého postoje podvedeného muže. Při své premiéře v Terstu roku 1850 byla opera přijata vlažně. Postava ženatého pastora, cizoložství jeho manželky, podpis dokumentu o rozvodu a konečné odpuštění při bohoslužbě, to všechno bylo příliš nekonvenční na tehdejší publikum a samozřejmě i na cenzuru. Verdi Stiffelia později přepracoval pod názvem Aroldo a děj přemístil do středověku. Originální Verdiho rukopis byl pokládán za ztracený, dokud se znovu neobjevil roku 1992.
Inscenace Metropolitní opery tak vlastně poprvé umožnila slyšet Stiffelia v původní podobě. Můžeme věřit, že sklidila obrovský úspěch, ostatně dirigent James Levine je zárukou dramatického efektu. Hlavním „tahákem“ byl samozřejmě Plácido Domingo , který si k 25.výročí svého debutu v MET nadělil dárek v podobě role ušlechtilého kazatele, jenž vyzývá své bratry k odpouštění hříchů, ale sám je vystaven pokušení krvavé pomsty. A Domingo operou prochází jako vždy impozantně, s hlavou hrdě vztyčenou. Předvádí jakousi variaci na Otella, který v poslední chvíli nahlédne do bible a přečte si slova o tom, že hodit kamenem může jen ten, kdo je bez viny. Snad je toho patosu v Domingově projevu až příliš, čistě vokálně mu part úplně nesedí, vyzpívat všechny výšky mu dává docela zabrat, ale do zpěvu vkládá tolik emocionálnosti, ba divokosti, že celkově jeho výkon nelze nenazvat úctyhodným. Sharon Sweet má bohatý, kulatý soprán, nevěrnou Linu zpívá vznosně a intenzivně, přitom lehce a kantabilně, prostě tak, jak by Verdi měl znít. Opticky ovšem věrohodně nepůsobí – ostatně to byl důvod, proč později dobrovolně opustila jeviště a nyní se věnuje pedagogické činnosti. Velkým objevem MET byl na počátku devadesátých let i ruský barytonista Vladimir Chernov , který ztvárňuje roli Linina autoritativního otce Stankara. Chernov měl lahodný, průrazný hlas a platil za naději italského oboru. Později se ovšem projevily důsledky přetěžování a kariéra velkého verdiovského barytonisty se neuskutečnila. Nepřehlédnutelný je v úloze pastora Jorga spolehlivý basista Paul Plishka . Režie Giancarla del Monaca nevybočuje z inscenačního stylu Metropolitní opery. Temný, leč honosný zámecký sál s průhledem do jídelny, přízračný hřbitov s napadaným listím i interiér kostela jsou provedeny v patřičně oslnivém realisticko-dekorativním stylu.
Protože se Stiffelio neuvádí často, nemáme k dispozici tolik srovnání. Existuje nicméně obrazový záznam z londýnské Covent Garden, s José Carrerasem a Catherinou Malfitano. Při vší úctě k MET a Domingovi, myslím, že Carreras s Malfitano se v Londýně mnohem víc přiblížili představě „obyčejných“ lidí vystavených extrémním situacím a citovým hnutím. Nicméně jako důstojnou informaci o Stiffeliovi lze záznam z Metropolitní opery rozhodně doporučit.
Body: 4 z 6
