Plácido Domingo – tenor, Leo Nucci – baryton, Josephine Barstow – soprán, Florence Quivar – mezzosoprán, Sumi Jo – soprán, Jean-Luc Chaignaud – baryton, Goran Simic – bas, Kurt Rydl – bas, Wolfgang Witte – tenor, Adolf Tomaschek – baryton, Konzertvereinigung Wiener Staatsopernchor, Wiener Philharmoniker, Herbert von Karajan. Produkce: Günther Breest. Text: A, N, F. Nahráno: 1?-?2/1989, Musikverein, Grosser Saal, Vídeň. Vydáno: 2005. TT: 63:16, 72:14. ADD. 2 CD Deutsche Grammophon 4775641 (Universal Music).
Nahrávka Maškarního plesu vznikala začátkem roku 1989. Počítalo se s tím, že v témže obsazení bude Maškarní ples vrcholem Karajanových verdiovských kreací na letním Salcburském festivalu. K tomu však již nedošlo: velký mág zemřel během příprav premiéry na selhání srdce. Inscenaci (která děj opery vrátila z Ameriky do Švédska) narychlo převzal Georg Solti, s nímž také vznikl obrazový záznam, dostupný i na DVD. Maškarní ples, který nyní znova vychází v budgetové edici Opera House, tak zůstává Karajanovou poslední operní nahrávkou. Při poslechu se však kromě pietního respektu dostavuje i pocit, že jde pouze o jeden z dobrých, ne však vynikajících studiových snímků, které vznikaly v uplynulých desetiletích, a které nezastíní legendární historické snímky, především ten s Marií Callasovou a Giuseppem di Stefanem. Karajan s Vídeňskými filharmoniky spojuje estetično a drama, rozum a cit, v jeden bezvadně vybalancovaný, zvukově opulentní celek, jak to dokázal jenom on. Možná kdyby se ale rovnováha vychýlila směrem k dramatu a k citu, nevadilo by to a bylo by to ku prospěchu Verdiho. Z pěveckých výkonů lze vlastně pouze ten, který předvádí Plácido Domingo v úloze bostonského guvernéra Riccarda (alias švédského krále Gustava III.), přijmout jako plnokrevný a senzitivní portrét. Ostatní sólisté zpívají dobře a kultivovaně, ale postavy jim přesto vycházejí jakoby povrchně a bledě. Britská sopranistka Josephine Barstow během své kariéry obsáhla široký repertoár (včetně janáčkovských rolí), ale italská hudba přece jen není její doména. Coby Amelia sice zpívá pěkné tóny, její projev je inteligentní, propracovaný, ale „nechytne“, chybí mu větší vášnivost a vřelost. Také barytonista Leo Nucci jako Renato zůstává spíše jen u vnějškové zpěvní linky, než aby šel za ní, do nitra své figury. Ulrica v podání mezzosopranistky Florence Quivar je hlasově příjemná, ale schází jí uhrančivost démonické věštkyně, a sopranistka Sumi Jo s hláskem štíhlým jako vlásek se v roli Oskara nepřenesla přes technicky dobře zazpívané noty. Taková je ale celá nahrávka: srší z ní jiskry, ale jsou chladné.
Body: 6 z 6 – tip Harmonie
