The sound and the fury (David Erler – kontratenor, Klaus Wenk – tenor, John Potter – tenor, Colin Mason – bas). Produkce: Bernhard Trebuch. Text: A, N. Nahráno: live, 28. 9. 2007, kostel kartuziánského kláštera v Mauerbachu. Vydáno: 2008. TT: 72:05. DDD. 1 CD ORF SACD 3025.
Časopis HARMONIE 2009/6 přinesl na titulní straně líbeznou fotografii Dagmar Peckové spolu s jejím názorem, že „vnitřní prožitek je víc než sterilní dokonalost“. Ti, kdo čtou mé recenze, vědí, jak setrvale tento názor v různých modifikacích zastávám, jak neúnavně hledám v hudební interpretaci osobitost a jak dávám najevo zklamání, když ji nenacházím. Největší problém v tomto smyslu představuje hudba k liturgickým účelům, zvláště pak zhudebněný text mešního ordinaria. Jak vlastně s takovým hudebním projevem zacházet, když se bezpochyby jedná o hudbu heteronomní? Protiklad mezi autonomní hudbou – s vlastními zákonitostmi sledujícími smyslově prožitkovou krásu prostřednictvím vědomé tvůrčí odvahy člověka – a heteronomní hudbou – s cizími zákonitostmi sledujícími naplnění rituálního souznění prostřednictvím závislostí na vnějších činitelích – je protikladem mezi čistým rozumem jako jediným určujícím základem lidské vůle a jinými určujícími důvody, jež směřují k empirickému podmínění, neboť účel, jehož má být dosaženo, se stává určujícím základem lidské vůli. Jak potom vnímat „prožitkovou krásu“ notovaných zápisů k liturgickým účelům z období raného novověku? Autory těchto skladeb byli především klerikové a svými hudebními kompozicemi sledovali týž cíl, jako svými modlitbami a kázáními, totiž navodit intenzivní dialog mezi Člověkem a Bohem. Vše ostatní bylo podružné, nebo dokonce ďábelské.
Klerikem byl také francouzský skladatel Guillaume Faugues (před 1442 – po 1475), o jehož existenci víme jen málo. V letech 1462 – 1463 zastával funkci kaplana v Bourges, kde ve stejné době působil i Johannes Ockeghem (1410 – 1497). Další osudy Guillauma Fauguese jsou nezřetelné. Z jeho skladatelské produkce se dochovalo pět parodických mší, jejichž cantus firmus čerpá melodie ze světských písní; název je uveden za slovem missa: Missa L‘homme armé, Missa La basse danse, Missa Vinus vina vinum, Missa Le serviteur, Missa Je suis en la mer . Poslední dvě jmenované mše obsahuje i sledovaný CD. Missa Le serviteur je komponována v mixolydickém modu, Missa Je suis en la mer potom v dórském modu, přičemž na časové ploše větší než 70 minut opisují všechny čtyři hlasy téměř uniformní a stále se opakující tónové i rytmické vzorce, jak je ve svém proslulém díle Ars contrapuncti v roce 1477 shrnul a publikoval Johannes Tinctoris.
Je zcela na interpretovi, aby takovou předlohu emancipoval z umělecké nedospělosti do podoby autentického uměleckého díla, především prostřednictvím vlastní fantasie a odvahy, zvláště když je kompozice prezentována v rámci festivalu, jenž hudbu vnímá především jako umění. To se souboru The sound and the fury příliš nevydařilo. Mohu vyzvednout vynikající deklamaci i výslovnost latinského textu, stejně jako vynikající ladění, práci s hlasem i souřadnost mimořádně náročného kontrapunktu. Však kde jsou emoce provázející každou ryzí tvořivost vyvěrající z odvahy a vzdoru?
Interpretů, kteří jsou ochotni hledat jiné tvůrčí přístupy a překračovat jimi hranice obecného paradigmatu, je žalostně málo. Vím, je nepředstavitelně těžké zbavit se okovů zvaných tradice. Poslouchat umělecky sterilní liturgickou hudbu zbavenou chrámové klenby je v podstatě stejné, jako poslouchat umělecky sterilní filmové soundtracky, zbavené klenby filmové.
Body: 4 z 6
