(realizace Deryck Cooke)
Wiener Philharmoniker, Daniel Harding. Produkce: Anna Barry. Text: A, N, F. Nahráno: 10/2007, Musikverien, Vídeň. Vydáno: 2008. TT: 78:00. DDD. 1 CD Deutsche Grammophon 477 7347. Alternativa: Berliner Philharmoniker, Sir Simon Rattle, EMI 7243 5 56972 2 6 (EMI).
Mahlerova Desátá vznikla v roce 1910 (Mahler dokončil instrumentaci 1. věty, další části díla zůstaly nedokončeny v podobě particellu nebo skic). Romantickou hudbou masivně prorůstají kompoziční prostředky 20. století, zejména v harmonii a rytmu. Relativně mladý Daniel Harding (narozen 1975 v Oxfordu) ve svém pojetí spíše potlačuje to romantické v Mahlerově hudbě a akcentuje moderní prvky. Jeho podání je věcné, emoce drží na uzdě, nepřehání agogiku ani dynamiku. Vídeňští filharmonikové pod jeho rukama docilují zářivých, doslova impresionistických barev, v rytmických pasážích jsou exaktní, jako by hráli Stravinského. Například v proslulém „spektrálním“ akordu na vrcholu úvodního Adagia neakcentují vypjatou disonantnost. Místo tak nepůsobí bizarně, ale jako přirozený důsledek harmonického a barevného vývoje věty. Harding sáhl po realizaci muzikologa, skladatele a redaktora hudební redakce BBC Derycka Cooka z roku 1976, revidované v roce 1989. Instrumentace zní všude velmi mahlerovsky, autenticky. Takový pocit například tak docela nemám u verze Baršajovy, kterou natočil Simon Rattle a která u nás zazněla na Pražském podzimu v roce 2001. Po technické stránce je nahrávka dokonalá, i v dynamicky nejvypjatějších partiích lze rozlišit práci jednotlivých instrumentů, obrovský orchestr zní detailně a přesto kompaktně. Vyslechnout toto obří, pětivěté dílo s maximálním soustředěním je poměrně náročný posluchačský úkol. Mezi větami nejsou zjevné kontrasty. Každá obsahuje úplné spektrum tempové a výrazové. Nedokážu odhadnout, zda je v moci jakéhokoli dirigenta jednotlivé části více charakterizovat. Spíše se zdá, že Mahler lehce překročil hranice naší současné úrovně vnímání.
Body: 5 z 6
