Mahlerova Symfonie č. 7, která měla světovou premiéru na Jubilejní výstavě v Praze roku 1908, nevolá – ve srovnání s dalšími skladatelovými partiturami – po extrémně objemném interpretačním tělese, co do rozsahu, technické náročnosti a škály požadovaných výrazových a barevných nuancí si však s předchozími dvěma autorovými veledíly rozhodně nezadá. Claudio Abbado odkrývá polyfonní tkáň Mahlerovy partitury s mikroskopickou průzračností, v úžasné zvukové hloubce nahrávky je slyšet doslova každý hlas, takže symfonie zní navzdory svému obsazení až jakoby „komorně“. Každá jednotlivost zde má promyšlený účel – ať je to příraz, jednou téměř potlačený a jinde vzatý do melodické linky, nebo přesně oddělované odtahy, které řada dirigentů, obzvlášť v první „noční hudbě“ (II. věta ), ráda obětuje romantizujícímu serenádovému pastiche. Každá věta je kaleidoskopem jedinečných výrazových ploch, pečlivě tempově, výrazově i dynamicky odlišených, ploch, které vykazují logiku nejen ve struktuře té které věty, ale i celého symfonického cyklu. Je ohromující sledovat, jaký dynamický ambitus mají krajní, hudebně i myšlenkově závažné věty v porovnání s oběma nočními dostaveníčky a hrou stínů uprostřed (II.-IV. věta), kde i trojité fff může vyznít tiše.
Oproti tempově vyhrocenějšímu, zvukově opulentnějšímu a výrazově expresionističtějšímu Kubelíkovi a melodicky zpěvnému Neumannovi je Abbadovo pojetí odměřenější, s důrazem na zvukovou a barevnou diferenciaci partitury a poslechovou čitelnost její textury. Pro Abbada je Mahler symfonikem, který jednoznačně patří 20. století.
Vydavatel: Deutsche Grammophon / Universal Music
Stopáž: 78:07
Nahráli: Berliner Philharmoniker, Claudio Abbado
Body: 6 z 6 – tip Harmonie
