Wade Schuman – zpěv, harmonika, Randy Weinstein – harmonika, Joe Daley – tuba, Jon Shole, Dan Hovey, Bob Jay, Michael Gomez, Pete Smith – kytara, Scott Veenstra, Rich Huntley – bicí, Henry Bogdan – steel kytara, Steve Elson – barytonsaxofon, Josh Camp – claviola, Pam Fleming – trubka, Huun-Huur-Tu – hrdelní zpěv, igil. Vydáno: 2007. TT: 68:11. 1 CD Jaro Medien 4283-2 (distribuce PJ Music).
Hazmat Modine založil newyorský malíř Wade Schuman. Sám tu expresivně (jak to jinak říct) hraje na kytary, peruánskou bambusovou flétnu zamponia a sbírá foukací harmoniky, na které dost umí – tu z obalu má také doma. Zpívá chraptivým hlasem černého bluesmana od Mississippi, najatého ruským cirkusovým šramlem, kde ho nutí napodobovat Hurvínka. Miluje americkou muziku 20. a 30. let minulého století; newyorskou scénu, kam jezdili nahrávat kluci z Trinidadu calypso a z Havaje se sem stěhovali kytaristé, harmonikářské blues skřípalo jako písek pod botami, v latinských čtvrtích se schylovalo k rytmické revoluci, dixieland zněl na plné obrátky, neworleánské kapely budily lidi ze snu, evropští Židé to kontrovali živočišným klezmerem a Cikáni jančili jako doma při tancovačkách. „Víte, že bez příměsi tanga by nikdy neznělo Handyho St. Louis Blues tak, jak ho známe?,“ říká Schuman. V 30. letech ovšem nezamrzl. Vydal se dál do sixties, protože bez jamajského rocksteady a bílého rhytm0n0blues by to nebylo ono. Skoro všechno Schuman složil sám, něco si vypůjčil, zbytek našel na ulici, tak jak šel čas.
Hazmat Modine mají za „prostopášnou, nekonečně vášnivou oslavu života“, a když dojde na tu nešťastnou charakteristiku, vyleze z některých lidí následující: „Blues z bordelů New Orleansu, postaveného ovšem na břehu Černého moře, hned vedle čínského Macaa a obývaného Cikány.“
Tohle chce ovšem vysvětlit, takže k nástrojům: dvě chromatické a diatonické foukačky, strašidelné havajské, rezofonické, steel a elektrické kytary, susafón, tuba, trumpeta, vzácný, vlastně už zapomenutý kontrabasový saxofon, claviola, basová marimba, rumunský cimbál, sheng (unikátní čínská harmonika) a štěkot indických pouličních psů, načichlých prý morfiem. A aby se v tom už nikdo nevyznal, přizval do tří skladeb Schuman své kamarády z Tuvi, jasně, alikvotní zpěváky Huun-Huur-Tu. Překvapuje vás to?
Schuman připomíná bordelmamá a opylujícího čmeláka. Globální mišmaš ho nezajímá, ani laciné multikulturní šoky – hledá autentičnost dávné spřízněnosti, neortodoxně se šťourá v minulosti a čerpá z ní přítomnost. Blues pro něho představují černí chicagští géniové, stejně tak jako Tom Waits s Ali Farka Tourem. Nejraději by si je nastěhoval do bytu – ještě s Taj Mahalem, Larry Adlerem, Leonem Redbonem, Desmondem Dekkerem a Taraf de Haidouks – a pustil se s nimi do jamování.
Vystačí si ale i s Hazmat Modine. Jste-li z branže, jména muzikantů vydají za vše – Randy Weinstein (druhý harmonikář, vycházející ale z chicagské větve), Joe Daley, Pam Fleming, Bob Jay, Steve Elson, Richard Huntley, Pete Smith, Michael Gomez – v opačném případě tady je seznam jejich dosavadních zaměstnavatelů, tedy alespoň část: Postwar Chicago Blues, Karrin Allyson, Sam Rivers, Carla Bley, Taj Mahal, Lionel Hampton, Gil Evans, Metropolitan Klezmer Band, David Bowie, Shuggie Otis, Eddie „Cleanhead“ Vinson, Phil Glass, Norah Jones, Juan Pablo Torres, Greta Gertler a jiní. Na albu hostovali další muzikanti z newyorské avantgardní scény, motající se okolo CBGB, The Living Room nebo The Knitting Factory – například Joshua Camp s Billem Barrettem – užívající si Schumanova sarkastického humoru: „Říkáte, že máte žízeň, že byste vypili moje slzy ?“
Body: 6 z 6 – tip Harmonie
