Berliner Philharmoniker, Sir Simon Rattle. Produkce: Stephen Johns. Text: A, N, F. Nahráno: 30. 5. – 1. 6. 2008, Jesus-Christus Kirche, Berlin – Dahlem. Vydáno: 2008. TT: 75:59. DDD. 1 CD EMI Records 50999 2162 – 2403 (EMI).
Na první pohled se může zdát, že nová nahrávka světoznámého Berliozova díla v provedení Berlínských filharmoniků nemůže přinést až tak velké překvapení. Stačí otevřít Bielefelderův katalog a zjistíme, kolik snímků už existuje! Přesto orchestry a dirigenti i nejzvučnějších jmen se stále pouštějí do nových natáčení ve snaze objevovat nové možnosti a zajímavosti věčně inspirující partitury. Co se týká Berlínských filharmoniků, důvěrně známý snímek Karajanův u DG už dávno vstoupil mezi klasiku. Avšak výrazná proměna tohoto tělesa od devadesátých let minulého století, pod níž je podepsán Karajanův nástupce Claudio Abbado, a osobitost šéfa nynějšího probouzí naději, že budeme svědky koncepce zcela jiné. Už od počátečních taktů jsme zaujati právě tím, co většině snímků Fantastické chybí: onou fantastičností. Rattle nenechá bez povšimnutí jediný detail. Je neuvěřitelné, jak dovede dynamicky ztvárnit místa jindy statická (zrození idée fixe v 1. větě!), zvýraznit detaily ukryté v orchestrální sazbě (předávání hlavního tématu valčíku v doprovodu tria 2. věty). Tato neskutečná mozaika nápadů nás provází od počátečního snění až po čarodějnický sabat nejtěžšího kalibru v závěru.
Avšak právě tento trend, který by mohl svádět při celkovém hodnocení k superlativům, má své nemalé úskalí vedoucí nejednou dokonce i ke zklamání. Tak například výborně vychází Scéna na venkově, kde důsledná práce zvuková a invence v detailech přináší pravé ovoce! Naopak naprostým propadem působí prezentace efektního hlavního tématu v žestích v Pochodu na popraviště a nečekaně zjemnělé zakončení celé věty. Zklamáním je i konečná citace idée fixe ve vrcholu 1. věty, ale i řada dalších míst, kde očekáváme ve shodě s partiturou přesvědčivé dynamické završení. Snad lze tyto podivnosti pochopit – zvukovou úsporností chtějí zřejmě přispět k přesvědčivějšímu završení závěrečné věty, tedy celého díla. Rattle na jedné straně nabízí neuvěřitelnou a obdivuhodnou škálu detailů, ale vrcholové body a určité celky mu unikají! Jinými slovy: obdaří nás neuvěřitelnými nápaditostmi a fantaziemi, ale zcela absurdně nás neukojí vrcholovými momenty či završeními! Výjimkou je ovšem už zmíněná poslední věta. Je uvedena bizarně děsivým sólem dřev při prezentaci idée fixe. Následující fugatto (rej) je výrazově fascinující a koncovka strhující jako málokde! Sabatem si nás Rattle udobří, ale jsou ona předcházející rozčarování nutná?
Na CD nás čeká ještě komorní kantáta Smrt Kleopatry . Susan Graham vládne zajímavým měkkým mezzosopránem, který však dokáže přesvědčivě ztvárňovat i pasáže dramatické. Je ideální představitelkou egyptské královny, a to jak v pasážích dramatických, tak i lyrických – zobrazujících vzpomínky na doby slávy a výčitky na skutky, jež dostaly Egypt do područí Říma. Kantáta zajímavě koresponduje nejen s melodickými invencemi Fantastické symfonie či Harolda, ale i Romea a Římského karnevalu. Její druhou část nám sólistka předkládá s až mystickým zaujetím! Vlastní smrt je velkým monologem, zmírajícím až do posledního okamžiku. Vše je výrazově dokonalé – díky sólistce a v neposlední řadě i díky citlivě hrajícím filharmonikům pod vedením jejich šéfa.
Body: 4 z 6
