Peter Schreier – tenor, Chor und Symphonieorchester des Bayerischen Rundfunks, sbormistr Wolfgang Schubert, Charles Munch. Produkce: Otto Gerdes. Text: A, N, F. Nahráno: červenec 1967, Herkules-Saal, Mnichov. Vydáno: 2009. TT: 38:35, 45:54. ADD. 2 CD Deutsche Grammophon 477 7561 (Universal Music).
Hovoříme-li o novátorství Berliozova orchestru, zvláště pak v souvislosti s jeho velkými obsazeními, nemůžeme opomenout Requiem , byť právě tato skladba z hlediska hudebních nápaditostí a síly hudební výpovědi nebývá – navzdory oné zvukové obrovitosti – ceněna tak vysoko jako některá jeho další díla. Každý takto vyřčený kritický soud vytváří určitá hodnotící klišé, jež se potom neblaze odráží v podobě věčného prokletí. Partitura Berliozova Requiem totiž obsahuje nesporně rovněž nádhernou, kompozičně i zvukově propracovanou hudbu, jež rozhodně zaslouží pozornost – a dnes, kdy velkolepé projekty až megalomanského charakteru mají zelenou, můžeme dokonce hovořit o zvláštní šanci. Určitá póza je u tohoto Berliozova díla pochopitelná. Jak známo, Requiem bylo objednáno pro smuteční slavnost v prosinci roku 1837 v pařížském chrámu Invalidů k uctění památky generála Damrémonta a jeho vojáků, kteří zemřeli při dobývání alžírského města Constantine. Dílo je pověstné především svou koncepcí instrumentační – z toho důvodu se každé jeho nastudování stává senzací. Například v části Tuba mirum (geniálně připravené předcházející, zprvu jakoby váhavé, postupně však dokonale gradované pasáži Dies irae ) vedle orchestru účinkují ještě čtyři dechové soubory (50 žesťů navíc!) rozestavěné do čtyř stran sálu. To je při koncertním provádění nesporně velmi impozantní a není divu, že už od dob novodobého záznamu zvuku také velmi vyzývající pro zvukové mistry. Podotkněme, že realizovat zvukový obraz dle někdejších představ se většinou nepodaří. Zůstaňme u katalogu vydavatelství DG, jemuž náleží nově vydávaná Munchova nahrávka. Může nabídnout ještě Barenboimovu pařížskou nahrávku z roku 1979 a Levinovu berlínskou z roku 1989. Obě jsou zvukově velmi ušlechtilé, je tam vše, co je zapotřebí, nicméně přece jenom ony žesťové sazby – zvláště u Barenboima – nejsou zcela přehledné. A tak, ač to zní neuvěřitelně, nejčitelněji se onen nejúčinnější a v Berliozově Requiem nejsledovanější artikl prezentuje v právě reeditovaném snímku Charlese Muncha z roku 1967.
Pro tohoto dnes už legendárního francouzského dirigenta, i u nás kdysi velmi známého a vítaného, bylo natočení Berliozova díla ve zvukově co nejlepší možné podobě dlouhodobým snem. Jeho bostonský snímek firmy RCA z roku 1959 ho zvukově neuspokojoval. A tak velmi uvítal pozvání společnosti DG k novému natáčení v roce 1967. Bylo to takřka v hodině dvanácté, o rok později Munch na zájezdu Orchestru de Paris do USA zemřel. Pařížským ansámblům v případě natáčení Requiem příliš nedůvěřoval, dal přednost tehdy Kubelíkovu Symfonickému orchestru Bavorského rozhlasu . A tak v mnichovském Herkulově sále vznikl legendární snímek, který se nyní konečně objevil – dlouho očekávaný – také v reediční řadě The Originals. I po letech žasneme, jak se tehdejším technikům podařilo vyřešit akustické problémy. V oněch šedesátých letech – v době stereofonního opojení – se velmi pečlivě dbalo na prostorovou přehlednost. Celkový obraz byl rozprostřen do velké šíře, což realizaci Berliozova Requiem obzvláště vyhovovalo. Tuba mirum, ale i další exponované pasáže vycházejí s dokonalou plasticitou, zvuková stránka je napulírovaná do všech nuancí, jednotlivé orchestry jsou jasně identifikovatelné. Žestě znějí velmi ostře a výrazně (tuby!) – což je v tomto případě naprosto v pořádku!
Výtečná je vlastní stránka umělecká. Sbor (soprány a alty mají většinou party společné, zatímco mužská část je dělená i uvnitř hlasových skupin) je velmi dobrý, homogenní a čistě intonující. Už náročný začátek sopránů na g2 je precizní, intonačně obtížnou dlouhou à capellovou část Quaerens me zpívají s nadhledem a zvukovou barvitostí. Orchestr splňuje ty nejvyšší parametry. Charles Munch má obrovitou partituru promyšlenou do všech detailů. Monumentálně vystavěná věta Lacrimosa působí strhujícím dojmem, podobně jako napjatá atmosféra celé části Offertorium (s monotónními vstupy sboru, podobnými jako v Romeovi). Ozdobou stále aktuálního snímku je nádherně a oduševněle přednesený sólový tenorový part v Sanctu mladým Peterem Schreierem .
Booklet – jak je u reedičních vydání legendárních snímků zcela správné – pomíjí dílo jako takové a soustřeďuje se pouze na nahrávku, její vznik a protagonisty.
Body: 5 z 6
