Norah Jones, Tina Turner, Corrine Bailey Rae, Joni Mitchell, Luciana Souza – zpěv, Leonard Cohen – recitace, Wayne Shorter – tenor, soprán saxofon, Lionel Loueke – el. a ak. kytara, Herbie Hancock – klavír, Dave Holland – kontrabas, Vinnie Colaiuta – bicí. Vydáno: 2007. TT: 67:56. 1 CD Verve 0602 517448261 (distribuce Universal).
Už dlouho osciluje pianista a skladatel Herbie Hancock mezi dvěma hudebními světy, světem popu a světem jazzu. Pohybuje se mezi nimi s neobyčejným přehledem a umem, s jasným úmyslem neobětovat muzikálnost ve prospěch líbivosti, hledačství ve prospěch konvenčnosti.
Od sedmdesátých let, kdy okupoval první místa hitparád se svým Chameleonem , spravedlivě dělí svůj čas mezi projekty zaměřené na širší posluchačskou obec (Dis is da Drum, Future to Future či nedávných Possibilities) a vysoce sofistikovanými spolupracemi s jazzovými šlechtici (1+1, Directions in Music atd.). Nejnovější kompilace originálních aranžmá písní Joni Mitchell se pohybuje mezi zmíněnými světy sem a tam podobně jako třeba The New Standard nebo Gershwin0s World a přináší momenty extraterestriální hudební komunikace mezi Hancockem a Shorterem, a zároveň i přímočarý a emocemi nabitý zpěv Tiny Turner v Edith and the Kingpin či neopakovatelný folk popový projev samotné Joni Mitchell v Tea Leaf Prophecy .
Vedle legend historie hudby minulého století se ke svojí lásce k songům Joni Mitchell na albu vyznávají i Luciana Souza (Amelia ), Norah Jones (Court and Spark ) a Corrine Bailey Rae (titulní River ) a všechny si také nesou přívěšek pěveckého stylu Joni Mitchel. Kromě jediné. Tiny Turner. Její zpěv je natolik svébytný, že i při vší snaze by se jí nepodařilo své kolegyni Mitchell ani přiblížit. Ovšem jen ku prospěchu věci. Barva hlasu a frázování Tiny Turner působí jako dokonale padnoucí extravagantní doplněk na dobře střižené večerní toaletě klonů Joni Mitchell. Ne nepodobně působí Cohenova deklamace v závěrečné The Jungle Line a potemněle tak uzavírá povedenou desku, jíž přes všechnu snahu zpěvaček vévodí saxofonista Wayne Shorter následován svým věrným souputníkem Herbie Hancockem.
Shorterovy témbry a výplně prostě nemají konkurenci. Jednou křehké jako míšeňský porcelán, podruhé naléhavé jako žebrákovy prosby. Jeho sopránka zní hlasem páva, který se ovšem svým ocasem prvoplánově nechlubí a rozvine jej jen v případě nevyhnutelné potřeby. I Hancock nabízí klasizující barvy a nálady a hned v úvodní Court and Spark jde s improvizací až na hranu, jak je ostatně jeho dobrým zvykem. Klišé? To slovo Hancock už prakticky nezná. Posluchač jej snadno rozpozná, ne však podle konkrétních melodických podpisů, nýbrž typického napětí ve frázích, vytříbeného tónu i charakteristického úhozu. Tina Turner ovšem do konceptu alba zapadá neuvěřitelně. Její interpretace zmíněné Edith and the Kingpin je jeden z nejsilnějších momentů vzácně vyrovnaného snímku. Hostující kytarista Lionel Loueke vkusně přitakává, Dave Holland slouží jako vzorný jazzový vojín a Vinnie Colaiuta dokazuje svoji bubenickou univerzálnost nejen při doprovodu mimořádně přesvědčivé Turner. Křehkost Corinne Bailey Rae i pěvecký půvab Luciany Souza jen přidávají barevné nuance k nahrávce, jež plyne jako klidná, ale mohutná řeka. Její název River tak dostává další rozměr. Hancock opět jen potvrzuje, že dnes na světě není mnoho umělců, již jsou schopni chopit se hudebního tématu s podobnou grácií. Ten další, který by si to o sobě mohl víc než jistě dovolit tvrdit, tedy Wayne Shorter, je naštěstí nablízku a pomáhá Hancockovi posunout album na úplný piedestal současné hudby. Poslech líně tekoucí řeky vyvolává klid na duši a pocit nekonečné harmonie.
Body: 5 z 6
