Hiromi Uehara – klavír, klávesové nástroje, Tony Grey – baskytara,
Martin Valihora – bicí nástroje Nahráno: 2.12.2005, Shinagawa Stellar Ball, Tokyo. Vydáno: 2008. TT: 1:34:38. DDD. 1 DVD. Telarc DVD – 73698 (distribuce Classics).
Jsou umělci, jejichž produkce zasahuje posluchačovo vnímání nenápadně, po troškách a nejlépe nenásilně tak, aby měl posluchač dostatek času na vytvoření vlastního úsudku. Na druhém pólu (jde o záměrně vyhrocené protiklady) stojí tvorba umělců typu japonské pianistky Hiromi – zasáhne vás rovnou a nekompromisně. Její dynamická a informační intenzita, virtuozita podání a komplexnost vás nenechá v žádném okamžiku vydechnout, tím méně pak uvažovat nad detailními aspekty či souvislostmi hudebního toku. To není samo o sobě negativní, v žádném případě. Jen to někdy může zastřít smysl tvorby samotné, kterým je podle mne vytváření nového, svébytného a originálního jazyka, stejně tak jako nacházení nových a nečekaných souvislostí v nepřeberné hromadě materiálu, který máme v dnešním hudebním světě k dispozici. V hudbě Hiromi slyšíme inspiraci z nejrůznějších míst – často z oblasti evropské tzv. vážné hudby 19. či první poloviny 20. století (pozdní romantici, impresionisté), poměrně často identifikujeme odkazy na tvorbu stylotvorných osobností coreovského či jarrettovského typu. Pevný stylový základ má její tvorba nicméně ve fusion druhé poloviny 80. let. Základním znakem její hudby (ve skladatelském i interpretačním modu) je hravost, lehkost, okázalá demonstrace techniky a myšlenek. Vše je dokonalé, frázování vylehčené, vše neustále a logicky někam vede, málokdy se setkáme s kompozičním či interpretačním „spočinutím“ a dlouhodobějším prozkoumáváním jednoho fenoménu (motivu). Míst, která by nás překvapila, donutila přemýšlet a tím obohatila, je na nahrávce velmi málo, stejně jako silných a originálních nápadů. Ale abych nekřivdil – jsou tam, jen bohužel v menšině (pěkné melodicko-harmonické téma v Prologue nebo gradace v Edge ). Často máme spíše dojem, jako bychom poslouchali virtuózní cvičení či etudy v jazzové stylistice. Nepochybuji o tom, že značnou část jazzového i jiného publika takovýto model uspokojí – těm mohu nahrávku, dokonalou ve zvuku i obrazu, jen doporučit. Ti ostatní budou muset zřejmě hledat dál, ostatně i Hiromi už je ve své dnešní tvorbě zřejmě trochu jinde.
Body: 3 z 6
