Hiromi Uehara – klavír, klávesy, David Fiuczynski – pražcová a bezpražcová kytara, Tony Grey – baskytara, Martin Valihora – bicí. Nahráno: 22.?-?25. října 2006, Nashville, Tennessee. Vydáno: 2007. TT: 62:19. 1 CD Telarc CD-83655 (distribuce Classic).
Mladičká (ročník 1979), původem japonská klavíristka Hiromi Uehara se stala během pár let stálicí americké, a tedy potažmo světové jazzové scény. Prošla klasickou průpravou v domovském Japonsku a záhy začala vystupovat na veřejnosti jako sólistka s různými symfonickými orchestry. Posluchač klasické hudby si možná vzpomene na vystoupení čtrnáctileté Hiromi s Českou filharmonií. Už tehdy překvapovala dokonalou technikou a výbušnou energičností projevu. Tyto atributy ve spojení s ohromnou radostí z hudby z ní rychle udělaly miláčka publika. Brzy objevila svět jazzu. V Bostonu studovala na slavné Berklee College, kde obdržela plné stipendium. Ovšem ani zkušenost z jazzového učiliště No. 1 neuzavřela nadějnou pianistku do ortodoxně jazzového pohledu na současnou hudbu: „Opravdu nemám zábrany k žádnému stylu hudby. Můžu poslouchat vše od metalu přes klasickou hudbu po cokoliv dalšího.“ Tato názorová východiska jsou silně patrná i v aktuální nahrávce.
Svou již tradiční triovou sestavu Sonicbloom (slovní hříčka: sonic boom = aerodynamický třesk při překonání rychlosti zvuku, bloom = květ, kvést, vzkvétat) v mezinárodním složení basisty Tonyho Greye (VB) a nám dobře známého bubeníka Martina Valihory (SR) tentokrát obohatila o speciálního hosta, jazzrockpunkového avantgardistu a kytarového čaroděje Davea „Fuze“ Fiuczynského. Ten je dobře znám pražskému publiku z koncertů s kapelami David Fiuczynski Jazzpunk (AghaRTA PJF 2001) či David Fiuczynski Screaming Headless Torsos (APJF 2004). Angažování tohoto experimentátora s dvoukrkou elektrickou kytarou (jeden krk je s pražci, druhý bez pražců) ovlivnilo samozřejmě dosti výrazně výslednou podobu nahrávky. Výsledkem je dosti syrová fusion, která místy evokuje Elektric Band Chicka Corey, jinde zase elektrické projekty klávesisty George Dukea. Chick Corea není ostatně z desky patrný jen tak náhodou. Během pianistčina dozrávání jí sloužil vlastně jako hudební rádce či „guru“.
Album má jistý myšlenkový podtext. Většina autorčiných skladeb má v názvu slovo „time“, Hiromi se tak zamýšlí nad úlohou času v lidském životě z mnoha různých perspektiv. Úvodní Time Difference je klasickou ukázkou postcoreovské fusion s typickou prokomponovaností (místy až překomponovaností) a nástrojovými unisony. V druhém kousku Time Out (zde nehledejme paralely k Brubeckově stejnojmennému vrcholnému albu) Hiromi zaujme „before the beat“ frázováním a la George Duke. V Deep into the Night překvapí zase kontrapunktickým sólem, dávaje tak na vědomí, že bedlivě sleduje i „vynálezy“ dalších svých kolegů z branže – Keitha Jarretta a Brada Mehldaua. Následující kompozice Real Clock vs. Body Clock = Jet Lag svou atmosférou evokuje soundtrack k filmu Quentina Tarantina Pulp Fiction, navíc vtipně doplněná o psychedelickou stride pianovou vloženou část. Time and Space dokazuje, že Hiromi nedává svým skladbám názvy jen tak náhodně, vše má promyšlené. Zajímavá práce s hudebním prostorem v tomto titulu je toho důkazem.
Trochu mi na nahrávce schází to, co je nejcharakterističtějším prvkem klavíristčiných živých vystoupení, to jest živelná a radostná energie. Z různých videozáznamů je to více než zřejmé. Je až neuvěřitelné, kolik pozitivní energie na pódiu z Hiromi vyzařuje. Nebylo by tedy od věci pro příště nahradit studiovou desku záznamem z živého vystoupení, ať už na CD nebo DVD.
Body: 4 z 6
