Faber and Faber, Londýn, 2011. ISBN 978-0-571-25245-9
Anglický tenorista Ian Bostridge začal svou pěveckou činnost v roce 1993; tehdy pracoval – v rámci přípravy na doktorát na oxfordské univerzitě – na své první knize, Witchcraft and its Transformations , 1650–1750 (Čarodějnictví a jeho proměny, 1650–1750). V roce 1997, kdy studie vyšla, už byla Bostridgeova pěvecká kariera v plném rozběhu. Avšak ještě v roce 2000 uspořádal zpěvák v rámci edinburského festivalu (kde účinkoval v Brittenově opeře Sen noci svatojánské ) přednášku pod názvem Music and Magic . Tato přednáška je zařazena i do jeho druhé knihy A Singer’s Notebook (2011), hlavní část knihy však tvoří 22 recenzí a esejů, které publikoval od roku 1997 v anglických časopisech, koncertních a CD programech, a reprodukce jeho pravidelného sloupku v měsíčníku Standpoint (6/2008–6/2009).
Vzhledem ke své puvodní kvalifikaci vidí Bostridge řadu jevů v hudbě a okolo hudby ze zorného úhlu jak inteligentního a renomovaného historika, tak nadaného interpreta. Přináší tak čtenáři nejen pohled do světa zpěváka a jeho motivace, ale i řadu zajímavých postřehů o dílech a jejich kontextu v dějinách hudby. Sudičky mu daly do vínku nejen pozoruhodný hlas, ale i výborné literární schopnosti, kniha navíc nepostrádá ani pověstný anglický „suchý“ humor.
Jaké je postavení klasické hudby v dnešní společnosti, ptá se autor mimo jiné v druhé části. Některé z jeho vtipně formulovaných závěrů volají po palcových titulcích (předesílám, že Bostridge určitě nemá politické motivace): „Rock and roll je umělecká forma pozdního kapitalismu. Není to jeho utopická alternativa nebo protest proti němu.“ (s. 60) Anebo: „Rocková hudba je džínsovina hudební módy, zafixovaná ve fantazii střední třídy o identifikaci s obyčejným dělníkem.“ (s. 64) Autorovi se prostě daří to, co je ve vědeckém světě spíše výjimkou: probrat otřelé téma a dokázat, že se na něj už těžko kdy podíváme jinak.
V esejích věnovaných historicky poučené interpretaci autor například ukazuje, proč došlo ve Francii k renesanci francouzské barokní hudby. „Kulturní ekologie“ 18. a 21. století je vlastně ve Francii stejná – velké a nákladné opery byly v 18. století dotovány státem/panovníkem, mají však státní podporu i dnes, neboť politická důležitost takových akcí se ve Francii vždy považovala za samozřejmost.
V eseji „Můj problém s Mozartem“ probírá autor několik tenorových rolí (Don Basilio, Belmonte a Don Ottavio) a vysvětluje, proč jsou některé jejich árie dramaticky málo hybné, ba v rámci děje snad i přebytečné. Několik recenzí a esejů je věnováno německé písňové tvorbě a jejímu klíčovému postavení v německé kultuře, dále Schubertovi a jeho okruhu přátel. V eseji o skladatelových nejznámějších cyklech, Die Winterreise a Die schöne Müllerin, klade Bostridge řadu dalších otázek týkajících se Schubertovy doby a Metternichovy Vídně.
Autor neopominul ani dodnes částečně podceňovaného Hugo Wolfa a vliv Wagnerovy sensuality na skladatele; ve vzpomínce plné atmosféry píše o písňové tvorbě Hanse Wernera Henzeho, který pro něj napsal cyklus Sechs Gesange, a v jehož nové skladbě Opfergang (na Werfelovu poezii) účinkoval v roce 2010.
Titul Bostridgeovy knihy nabízí srovnání s Janáčkovým cyklem Zápisník zmizelého, a i ten je námětem jednoho eseje. Během přípravy na roli ve scénickém provedení díla a na dokumentární pořad o něm navštívil zpěvák v roce 2004 Moravu; inscenaci (uvedenou na šesti evropských scénách) dodnes považuje za jeden z největších zážitků svého života.
Pět esejů a recenzí týkajících se Benjamina Brittena by si zasloužilo daleko víc prostoru, než je zde možné. Bostridge rozebírá mimo jiné některé Brittenovy role, které zpíval (kapitán Vere v opeře Billy Budd a Aschenbach ve Smrti v Benátkách ), poukazuje na skladatelovy dramatické principy a jeho neobyčejný ponor do textu. Často trivializovaná a špatně pochopená Smrt v Benátkách není, jak zdůrazňuje Bostridge, „opera o pedofilovi“.
Dva kratké eseje jsou věnovány Žebrácké opeře („nahodilý mistrovský kus“) a anglickému dramatikovi a skladateli Noëlovi Cowardovi („svým způsobem anglický Kurt Weill“). Esej, jehož námětem je Bob Dylan a jeho vliv, znovu ukazuje na autorův zájem o postavení hudby ve společnosti. Kniha končí esejem o opeře The Tempest; její autoři, současný anglický skladatel Thomas Adès a jeho libretista Meredith Oakes, přepracovali původní Shakespearovo drama. Byla to „nebezpečná hra“, píše Bostridge, avšak skladatelé musí mít odvahu riskovat.
Řada zajímavých postřehů a literární úroveň knihy dávají naději, že nebude autorovou poslední.
Body: 6 z 6 – tip Harmonie
