V letech 2003–2004 vyprodukovala francouzská společnost Harmonia mundi s tehdy ještě stále začínajícími umělci Isabelle Faust (housle, Stradivarius La Belle au bois dormant, 1704), Alexanderem Melnikovem (klavír, Jean-Baptiste Streicher, 1847) a Jeanem-Guihenem Queyrasem (violoncello, Gioffredo Cappa, 1696) dvojici CD s Dvořákovým houslovým a violoncellovým koncertem, doplněnými Dvořákovými klavírními trii f moll op. 65 a Dumkami op. 90 (HMC 901 833, 901 867). Netuším, zda to bylo způsobeno klavíristovou nedůvěrou vůči kvalitám Dvořákova Klavírního koncertu g moll op. 33, nebo odchodem dirigenta Jiřího Bělohlávka z pozice uměleckého šéfa Pražské komorní filharmonie, orchestrálního partnera obou CD, proč nebyl projekt završen i snímkem Dvořákova klavírního koncertu, jehož je Jiří Bělohlávek letitým propagátorem (nahrávky s Ivanem Moravcem, Justem Frantzem, Rudolfem Firkušným, Gerhardem Oppitzem, Francescem Piemontesim nebo Garrickem Ohlssonem).
Po deseti letech se trojice špičkových světových instrumentalistů k podobnému projektu vrátila a ohlásila nový cyklus, tentokrát souborných nahrávek instrumentálních koncertů a trojice klavírních trií Roberta Schumanna. Zatím prvním zveřejněným výsledkem schumannovského projektu je dvojdisk CD a DVD Isabelle Faust se Schumannovým Houslovým koncertem d moll WoO 1 a nejmladším Klavírním triem g moll,op. 110 z let 1851–1853. Zatímco Schumannovo pozdní klavírní trio, klenot skladatelovy komorní tvorby düsseldorfské éry (1851), v podstatě patří k běžné součásti triové literatury, nad houslovým koncertem visí od doby jeho vzniku v roce 1853 Damoklův meč, možná hned dva, jeden z náruče Clary Schumann, která dílo odmítala zveřejnit jako projev skladatelovy duševní choroby závěrečné fáze života, druhý houslového virtuosa Josepha Joachima, který kompozici po privátní přehrávce odmítnul veřejně uvést, natož kdy zveřejnit. Až v pohnutých časech roku 1937 byl houslový koncert, téměř sto let po svém dokončení, premiérován, a to nikoliv Yehudi Menuhinem (RCA Victor / Naxos Historical 8.110966, 1938/2), jak bylo původně zamýšleno, ale národněsocialistickými kruhy rasově akceptovatelným Georgem Kulenkampffem s Berlínskými filharmoniky a nacisty protežovaným Karlem Böhmem.
Schumannův houslový (anti)koncert – kromě Joachimova problematického kmotrovství nese nejeden zajímavý společný rys s koncertem Dvořákovým – je naprosto ideálním dílem pro houslovou (anti)star Isabelle Faust: fantazijní první věta v její interpretaci otevírá před posluchači netušené horizonty, k nimž se houslistčini předchůdci blížili s úspěchem větším (Gidon Kremer, 1994) či menším (Henryk Szeryng, 1964), když jsem její nahrávku komparoval alespoň se snímky z domácí audiotéky. S Gidonem Kremerem paní Faust spojují podobná tempa, a hlavně tempově velkorysé chápání finále, jemuž Menuhin, Szeryng a další nejistě dopomáhali rychlejším provedením předepsaného tempa Lebhaft, doch nicht zu schnell. Stručné kantabilní intermezzo je decentním klenotem koncertantního díla, korunovaného pompézní polonézou, tempem i výrazem na hony vzdálenou představám o standardní virtuózní finální větě. „Jako když tančí Sobieski s Kościuszkem,“ vyjádřil se před dvaceti lety u příležitosti vzniku snímku s Gidonem Kremerem Nikolaus Harnoncourt. A když před finální codou polonéza nabude podobu až dvořákovské sousedské, vyloudí Isabelle Faust na posluchačově tváři milý úsměv. Podle mého názoru si se Schumannovým houslovým koncertem dal v přítomnosti záznamové techniky málokdo tolik filigránské práce jako Isabelle Faust. Vizuální stránku Schumannova anti-koncertu reprezentuje přiložené DVD s živým záznamem koncertu Freiburského barokního orchestru s dirigentem Pablem Heras-Casadem, doprovázejícími sólistku inspirovaně a v tlumených barvách dobového instrumentáře i na CD.
V interpretaci Schumannova posledního klavírního tria má francouzsko-německo-ruská trojice instrumentalistů mnohem silnější konkurenci v čele s legendárními snímky Beaux Arts Tria (Philips/ Deutsche Grammophon) nebo podobné formace instrumentalistů-sólistů Andsnes-Tetzlaff-Tetzlaff (EMI Classics). Již předcházející nahrávka recenzované trojice hvězdných instrumentalistů s Beethovenovými klavírními trii op. 70/2 a 97 (HMC 902 125) dávala tušit, jak silné trumfy drží ve svých rukou v komorní hudbě jedním dechem dýchající trio: nekonečné agogické a emocionální vlny první věty, a zvláště její až přízračné provedení, kantabilní pomalá věta nebo až chopinovské finále jsou demonstrací jejich společného muzicírování, domácky intimního, technicky virtuózního. Volba dobového instrumentáře i v klavírním triu pak snímku propůjčuje jen další nezaměnitelnou přidanou hodnotu. Bude-li třídílný projekt pokračovat v těchto kvalitách i snímky klavírního a violoncellového koncertu, dočká se Schumannova instrumentální a komorní hudba na prahu nového tisíciletí dalšího cenného zvukového pomníku, jakým byla třeba nahrávka skladatelových symfonií s Dánským komorním orchestrem a dirigentem Thomasem Dausgaardem (BIS).
Isabelle Faust – housle, Alexander Melnikov – klavír, Jean-Guihen Queyras – violoncello, Freiburger Barockorchester, Pablo Heras-Casado – dirigent. Text: F, A, N. Nahráno: 2014/9, Teldex-Studio-Berlin, Philharmonie Berlin. Vydáno: 2015. TT: 61:37 (CD), 33:35 (DVD). 1 CD + 1 DVD Harmonia mundi HMC 902 196.
