Igor Wasseberger patří k několika málo předním osobnostem slovenské a české jazzové publicistiky a svou první knihu napsal v roce 1965 (Jazzový slovník). Z dalších jmenujme Hrá jazz (1986) pro mládež a Jazzové profily (obě s A. Matznerem). Byl též členem legendárního základního týmu pětidílné Encyklopedie jazzu a populární hudby (+Antonín Matzner a Prof. PhDr. Ivan Poledňák DrSc.), vycházející v průběhu 80. let. Od roku 1992 žije v Praze, kde učí dějiny jazzu a populární hudby na Konzervatoři Jaroslava Ježka.
Že se Igor Wasserberger stále natolik do hloubky a zaujatě zabývá současnou jazzovou scénou svědčí o jeho neutuchající lásce k tématu. Fenomény súčasného jazzu jsou v našem teritoriu rozsahově i tématicky výjimečným dílem. Kdo jej bude číst? V době internetového informačního servisu a boomu blogů působí tato obsáhlá kniha jako ze staré školy svým formátem i jazykem, nicméně pro posluchače, pro něž se jazz v posledních letech stává španělskou vesnicí, a pro anglicky nemluvící, či internetově neaktivní zájemce o jazz může právě ona znamenat návrat či vchod do základů soudobého amerického jazzu.
Pro českého čtenáře, kterému jinak nečiní problém četba slovenského textu, může být Wasserbergerův muzikologický způsob vyjadřování v úvodních teoretických statích, obtížně čitelný. Nicméně, jak se ukazuje v následných portrétech, autorovy myšlenky jsou vlastně naopak velmi sdělné. Na jedné straně z textu vyplývá Wasserbergerova vědecká potřeba sumarizovat a terminologicky „vyfutrovat“ soudobé jazzové dění, zvláště citlivé je jeho vnímání sociologických jevů spojených s jazzovým žánrem, a očividnou se jeví jeho nepochybná odborná připravenost. Na straně druhé se v portrétech často setkáváme se subjektivně formulovanými reakcemi na alba či koncerty, s nimiž nelze než souhlasit, a které svědčí o sympaticky jednoduše upřímném zájmu o věc. Řada vyřčených tezí v teoretické části si říká o polemickou reakci, nicméně to vypovídá především o těžké uchopitelnosti vývojového stádia jazzu právě v 90. letech minulého století, kdy se v mnoha směrech lámal chléb, a bez odstupu bylo obtížné definovat, co se to vlastně děje. Wasserbergerova volba série portrétů osobností je jediným rozumným pojetím věci, i když právě on si rád položí i otázky toho vůbec nejobecnějšího typu: „V čem spočívá poselství přibližně stoletého vývoje jazzu? Jak tato hudba ovlivnila vývoj kultury a jak se sama dala ovlivnit?“, byť je sám označí za nezodpověditelné (v jedné knize).
Pro příklad autorova přístupu citujme v českém překladu začátek kapitoly Poselství 90. let: „Základním opodstatněním jazzu v současnosti je dotování potřeby bezprostřední, často vypjaté emocionality. V racionální atmosféře, v rámci které například milostnou lyriku nahrazují krátké textové zprávy, se daří jistému typu menšinových projevů, ve kterých zůstala zachovaná upřímná spontaneita. Potvrzuje to i sféra world music, která absorbuje část jazzových snažení. Na druhé straně – a to je předmětem našeho zájmu – je to jazz v užším slova smyslu, který v posledních letech prokázal jednak stále konsekventnější zavrhování jistých typů výrazu, a naopak, o to výraznější prohlubování autentických hodnot. Ukázalo se, že jazz dlouhodoběji nesnáší elektrifikaci, různorodé vymoženosti modifikace zvuku, nepřijímá technicky dokonalejší (počítačové) zásahy do hudebního procesu.“
Fenomény súčasného jazzu typograficky pěkně vypravilo vydavatelství SLOVART a Hudebné centrum a její vydání podpořilo Velvyslanectví USA na Slovensku. U nás je publikace dostupná například ve Slovenském institutu v Jilské ulici v Praze.
Vydali: Hudobné centrum, SLOVART, Bratislava 2003. Slovensky. 279 stran.
Body: 0 z 6
