Ildebrando D‘Arcangelo – bas, Modo Antiquo, Federico Maria Sardelli. Produkce: Ute Fesquet. Text: A, N, F. Nahráno: 2/2009, Teatro della Pergola, Florencie. Vydáno: 2009. TT: 59:04. DDD. 1 CD Deutsche Grammophon 477 8361.
Hvězdami Händelových oper byli především kastráti, případně sopranistky, zatímco interpreti basových postav zůstávali poněkud v jejich stínu. Nicméně i oni dostávali od skladatele výrazné a nesnadné pěvecké úkoly. Händel měl kolem sebe hned několik vynikajících basistů, s jejichž schopnostmi mohl počítat. Ať už to byl Antonio Montagnana nebo třeba Gustavus Waltz, který při premiéře Ariodanta zpíval part skotského krále, nebo Giuseppe Maria Boschi, jenž účinkoval už v operách z Händelova italského období, především v Agrippině, a později vystupoval i v Londýně.
A právě basové árie z Händelových oper si pro své debutové sólové album vybral italský basista Ildebrando D‘Arcangelo . Mezinárodně etablovaný pěvec mladší generace se orientuje převážně na Mozarta a italské bel canto, loňské händelovské výročí však bylo zjevně popudem k vydání alba, jež by do centra pozornosti postavilo Händelovy basové party. Doprovod poskytl Federico Maria Sardelli se souborem dobových nástrojů Modo Antiquo .
Otázka je, zda tato dramaturgie byla pro D‘Arcangela dobrá volba. Jeho hlas je hutný, jadrný, individuální, ovšem jeho problémem je jistá hrubozrnnost, mikrofony ještě zdůrazněná. Vzniká dojem, že hlas „drnčí“ a není v dostatečném klidu na to, aby ladně tvaroval a artikuloval jednotlivé fráze. To, co by možná ozvláštnilo třeba Escamilla, v Händelovi ruší. I v pomalejších áriích, třeba z opery Siroe, re di Persia , zní hlas sice barevně a vášnivě, ale současně zatěžkaně, což se dvojnásob projevuje v číslech s virtuózními pasážemi, v nichž se nedají přeslechnout nehezké přídechy. Protože hlas není pružný, jak by měl být, připomíná celkový výkon spíše exhibici zvuku než vyjádření různých nálad a jemností. Někdy je to efektní, třeba v ďábelsky obtížné árii z kantáty Aci, Galatea e Polifemo , v níž musí basista sestoupit do hlubin a vzápětí vystoupat do téměř tenorové polohy. Nicméně srovnáme-li například D‘Arcangelovo podání Argantovy árie z Rinalda s podáním Geralda Finleyho (na kompletní nahrávce této opery pro Deccu), tak Finley na ploše jedné árie dokáže postihnout spoustu odstínů, zatímco D‘Arcangelo prostě jen „duní“. Minutu dvě to působí mužně, pak už jen nudně. Člověk si jen pomyslí, jak těžká je ta hudba na zpívání, kdežto u Finleyho si říká, jak je ta hudba krásná a citová. Ostatně i slavné Ombra mai fu , které D‘Arcangelo zařadil „navíc“, protože se pochopitelně nejedná o árii psanou původně pro bas, existuje v ušlechtilejších podáních.
A ještě jedno srovnání: nedávno vyšel u firmy Naïve rovněž händelovský recitál jiného italského basisty, Lorenza Regazza. Ten není možná tak mediálně známý, nicméně jeho zpěv je klidnější, pěvecká linka čistší, ohebnější, přitom nijak anemická, naopak, Regazzo ve výsledku vytváří plnokrevnější pěvecké portréty než D‘Arcangelo.
Body: 3 z 6
