Věra Nováková – soprán, Božena Effenberková – soprán, Marta Cihelníková – soprán, Libuše Márová – alt, Antonín Švorc – baryton, Alfréd Hampel – tenor, Zdeněk Harvánek – bas, Bohuslav Maršík – bas, Mužský sbor Národního divadla v Praze, Symfonický orchestr Českého rozhlasu v Praze, Jan Štych – dirigent. Text: Č, A. Nahráno: Studio 1 Českého rozhlasu 1994. Vydáno: 2012. TT: 45:13, 51:37. DDD. 2 CD Radioservis CR0620-2.
William Rose napsal filmový scénář „Ladykillers“, který byl roku 1957 vyznamenán cenou Britské filmové akademie a nominován na Oscara. Patřil k jeho nejúspěšnějším (snad kromě „Hádej, kdo přijde na večeři“) a film podle něj si vysloužil dokonce roku 2004 remake. Dodnes úspěšnou filmovou grotesku s Alecem Guinessem a Katie Johnsonovou, založenou na černém humoru, nemohl ovšem remake překonat. Ilja Hurník říká, že když se rozhodl pro zhudebnění, film neviděl, příběh mu vyprávěl přítel. Hurník, skladatel a spisovatel v jedné osobě, přejmenoval osoby a děj rozvinul po svém. Byla to jeho operní prvotina, premiéru měla 17. prosince 1966 v Plzni v nastudování Bohumíra Lišky a režii Bohumila Zoula. Psalo se tehdy mimo jiné, že „pro námět, o jehož vhodnosti pro operní ztvárnění by se mohlo přinejmenším vážně pochybovat“, autor „našel hudební vyjádření, které dokázalo takové pochybnosti nakonec rozptýlit“. Co do stylu se připomínal Albert Herring Benjamina Brittena, ale také humor divadel malých forem. Já osobně cítím domácí zdroje, ve vedení vokální linie například Zvíkovského raráška Hurníkova učitele Vítězslava Nováka, a samozřejmě je tu latentně přítomen Janáček, což je dáno prostředím skladatelova rodiště. Kladnou stránkou Hurníkovy opery podle tehdejší kritiky bylo, že se v ní „opravdu zpívá“, oceňována byla instrumentace, samozřejmost a srozumitelnost zpívaného slova, spád, rytmická výraznost. To všechno potvrdilo i pozdější uvedení opery Národním divadlem v Praze v režii Davida Sulkina (premiéra 25. 6. 1992), i když dosáhlo jen osmi představení. S totožným sólistickým obsazením i dirigentem (Jan Štych), ovšem se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu, byla pořízena nahrávka. Hurníkova opera je doslova prošpikována hudebními narážkami a citáty. Haydnovu Serenádu, kterou kamuflují lupiči své konspirační schůzky (ve filmu je to Boccheriniho Menuet), pozná každý, ovšem řada citátů jen přelétne nebo jsou rovněž „zakamuflovány“. Cituji opět z dobové kritiky: „Má-li se hudební vtip uplatnit opravdu jako vtip, pak musí být jako takový bezpečně poznatelný. Tady ovšem Hurník citoval především pro zasvěcené muzikanty.“ Běžný posluchač je tak ochuzen o důležitou složku, neboť podstatou humoru Hurníkovy opery je humor hudební. Jevištní akce je v tomto případě jakási „přidaná hodnota“, divák se jistě v divadle pobaví, ovšem o to nejdůležitější přijde. Nahrávka jevištní zážitek postrádá, zato si ji posluchač může pouštět opakovaně a pokoušet se všechny ty Bizety, Gounody a další dešifrovat – čímž ovšem zase ztrácí pojem o celistvém charakteru díla. „Osobně jsem však přesvědčen o tom, že perspektiva jeviště má své tvrdé zákonitosti a že dobrým a zároveň také úspěšným hudebně dramatickým autorem se může stát jen ten, kdo je pochopí a osvojí si je v celé jejich nekompromisní lapidárnosti a často i zdánlivé primitivnosti. Na jevišti jde o tuto znalost, která je podstatou skutečné, protože věčně platné a působivé jevištní dramatičnosti, často víc než o skutečné hudební hodnoty,“ napsal po plzeňské premiéře Vilém Pospíšil, a dávám mu za pravdu. Rozhodně účinné zůstávají gagy jako hlas trubky, napodobující zkreslený hlas telefonujícího, žestě, charakterizující hluk z blízkého nádraží a podobně. V Hurníkově opeře se „opravdu zpívá“, a zpívání je to náročné. Uvažuji však, zda by při dnešním uvedení (dobrých komických oper je jako šafránu!) neprospěla projevu zpěváků větší nadsázka, i na úkor zrelativizování notového zápisu (tak, jak umějí Angličané interpretovat například právě Alberta Herringa). Vydaná nahrávka je záslužná nejen jako dárek Iljovi Hurníkovi k devadesátinám, nýbrž také dramaturgům, již na českou operu pohříchu zapomínají (a soudobou zvlášť), a posluchačům, kteří – ačkoli přijdou o scénický požitek – nabídne nejen dokument, ale také výzvu. I na nich totiž záleží, co jim divadla nabízejí. Booklet obsahuje (a to je jeho obrovské plus) dvojjazyčné libreto. A tak mě napadá: co kdyby – z výchovných důvodů – a jako „přidaná hodnota“ nahrávky byly na příslušných místech libreta ony hudební žerty identifikovány?
Body: 5 z 6
