Nakladatelství Akropolis, Praha, 2010.
V roce 2000 vydal Ilja Hurník rozsáhlou vzpomínkovou knihu Závěrečná zpráva . Její název byl symbolický – Ilja Hurník hodlal touto knihou uzavřít svou spisovatelskou dráhu. Z lidí, kteří ho znali, však jen málokdo bral jeho úmysl vážně. Tvůrčí abstinence nepatří totiž k Hurníkovým nejsilnějším stránkám. Jak čas plynul, v šuplíku jeho psacího stolu přibývaly nové povídky a Ilja Hurník musel připustit, že za Závěrečnou zprávou budou následovat „dodatky“. Aby si otevřel co nejvolnější prostor pro jejich obsah i formu, dal svým novým knížkám název „notýsky“, protože (jak sám píše) „do notýsku se vejde všechno“. Těch notýsků vyšlo už šest. Jako první vyšel roku 2005 Zelený notýsek. Za ním v pravidelných ročních intervalech následovaly: roku 2006 Modrý notýsek , roku 2007 Růžový notýsek , 2008 Fialový notýsek a roku 2009 Infračervený notýsek . Zatím poslední notýsek – Tyrkysový – měl svůj křest 27. října 2010 v Českém centru PEN klubu v Klementinu. Tento notýsek lze – stejně jako notýsky předchozí – charakterizovat velmi stručně: je to knížka pro potěšení. Už jen sám její sympatický „příruční“ formát a decentně elegantní obálka s reprodukcí obrázku Adolfa Borna přímo svádějí k tomu, abychom ji otevřeli. A pokud tomuto lákání podlehneme, můžeme si být jisti, že ji neodložíme dřív, dokud nedočteme poslední stránku. Čtyři desítky povídek představují barvitý kaleidoskop nápadů, při nichž se bude čtenář báječně bavit: Noe se na své arše handrkuje s nespokojenými zvířaty (Potopa), Sisyfos se pídí po tom, jaká síla táhne jeho balvan dolů z kopce (Gravitace), Žižka se marně snaží vykoupat své ušmudlané boží bojovníky (Koupel), zestárlý malíř se neméně marně snaží zastavit let oblak na nebi (Oblaka), skleničky v kredenci ventilují své životní názory (Kredenc), jitrnice a jelito prožívají své první – a zároveň také poslední – milostné vzplanutí (Vepřové hody). Ať už se Ilja Hurník inspiruje biblí, antickou mytologií, historickými událostmi, ať nechá promlouvat věci a zvířata nebo píše o současných lidech a lidičkách, jeho pohled na svět je vždy plný jemného humoru a pochopení pro lidské slabosti. Vedle neotřelých nápadů a vlídného humoru se pak Hurníkovy texty vyznačují ještě dalšími dvěma výraznými vlastnostmi: překrásnou češtinou a krystalicky čistou formou. Všechny povídky jsou stručné a jen zřídkakdy přesáhnou tři stránky. Takovou stručnost si může dovolit jen opravdový mistr jazyka. Ostatně o tom, jak nápaditě si Ilja Hurník umí pohrát s jazykem, vypovídá jedna z nejrozkošnějších povídek Tyrkysového notýsku, nazvaná „Strážci češtiny“. Hurníkův literární jazyk nepodléhá módě, ba naopak – je lehce archaizující. V povídkách inspirovaných příběhy z minulosti působí tyto jazykové archaismy naprosto samozřejmě. Zato v povídkách ze současnosti jako by tento archaizující jazyk posouval děj někam do prvních desetiletí minulého století. Povídky získávají tímto časovým posunem jistou starosvětskou rozšafnost, kterou z pohledu dnešního čtenáře nelze vnímat jinak než jako idylu. V době, jež žádá na umělcích, aby svou tvorbou šokovali, pohoršovali a provokovali, je takovéhle čtení balzámem na duši. A nic na tom nemění skutečnost, že nás Ilja Hurník ve svých povídkách často nenápadně přiměje přemýšlet i o věcech nejvážnějších.
Body: 6 z 6 – tip Harmonie