Jacky Terrasson – klavír, aranžmá, produkce. Nahráno: Legacy Studios, New York, 12. – 13. 12. 2006. Vydáno: 2007. TT: 50:22. 1 CD Blue Note 0946 3 91185 2 6 (distribuce EMI).
Prosím o pozornost, toto není obyčejné album. Jacky Terrasson , jedna z nejvýraznějších osobností mladší jazzové generace, přichází se sólovou nahrávkou. Vítěz prestižní Thelonious Monk International Jazz Piano Competition byl vyhlášen jako jeden z 30 nejvlivnějších mladých umělců rozvíjejících americkou kulturu (paradoxně Terrasson je v Berlíně narozený syn francouzské matky a amerického otce). Po sérii vysoce oceňovaných alb, od eponymního debutu až po poslední počin Smile , se poprvé v kariéře odhodlal na královskou disciplínu jazzových klavíristů.
Mirror je kolekce autorských kompozicí doplněná o výběr jazzových standardů a jiných coverů. Terrasson je známý svými invenčními aranžmá standardů, jak je známe i z předcházejících triových nahrávek (a jak jsme mohli slyšet například před pár lety na koncertě v rámci Jazz Festu Brno). Podobný princip uplatňuje i v sólovém konceptu, navíc využívající bezhraniční svobody, kterou mu tento formát poskytuje – tok hudby se mění často, nečekaně a dramaticky, v každém momentě umí něčím překvapit. Úvodní Ellingtonova klasika Caravan osciluje mezi znepokojujícími arpeggii, „monkovsky“ hranatými B částmi a rytmickými bloky ve stylu Gonzalo Rubalcaby (v jistém okamžiku Terrasson zahraje efektně perkusní sólo o konstrukci klavíru). Další odkaz na Monka (který je Terrassonovým velkým inspirátorem) zazní v úsměvné de(kon)strukci Just A Gigolo . Mistrovskou lekci z procítění a interpretace tématu předvedl v písni od Carole King You've Got a Friend. Elegantně a s lehkostí vykličkoval i z harmonicky bohatého standardu Cherokee . V dravé postbopové jízdě dokázal, že všechny větve jeho hudebního výrazu stojí na pevných základech brilantně zvládnutého jazzového jazyka a řemesla.
Komplexnost své hudební osobnosti podtrhává pianista vlastními kompozicemi. V Terrassonově případě to nejsou jen harmonické podklady pro improvizace, ale pevně vystavěné struktury se smyslem pro silnou melodii ukotvené v přirozených harmonických souvislostech. Ať už je to poklidná tříčtvrteční balada Juvenile s takřka romantizujícími kadencemi, anebo dramatická tenze v titulní Mirror, v níž se přerývá neklidné ostinato v levé ruce s rychlými běhy pravačky. Právě nezávislost a motivická práce obou rukou, prolínání, odpovědi, kontrasty a dynamika jsou atributy, které činí Terrassonovu hru tak přitažlivou. K svěžímu poslechu alba prospívají i relativně krátké minutáže skladeb (většina má jen něco málo přes tři minuty).
Jacky Terrasson stojí zdánlivě ve stínu Brada Mehldaua, který je v očích mnohých na piedestalu současné mladé jazzové klavírní generace. Možná proto, že Terrassonova hudba není až tak provokativní. S noblesou jemu vlastní integruje to nejlepší z tradice klavírní jazzové moderny do umělecky vyzrálého díla těch nejvyšších parametrů. To, co znamenali pro 40. léta Powell a Monk, pro 60. Evans a Hancock, znamenají pro současnost Mehldau a Terrasson (pochopitelně vedle Pereze, Rubalcaby, Calderazza, ale to už je zase jiná story).
Body: 5 z 6
