Jacquelie du Pré – violoncello, London Symphony Orchestra, Royal Philharmonic Orchestra, New Philharmonia Orchestra, Chicago Symphony Orchestra, Cleveland Orchestra, Israel Philharmonic Orchestra, English Chamber Orchestra, Daniel Barenboim, sir John Barbirolli, sir Malcolm Sargent, sir Adrian Boult – dirigenti. Text: A, N, F. Nahráno: 1961–1973. Vydáno: 2012. Stereo ADD. 17 CD EMI Classics 50999 0 91934 2 0.
Když se zeptáte alespoň trochu poučeného znalce hudby v Evropě a v Americe, jakou zná violoncellistku, tak nejčastěji uslyšíte jméno Jacqueline du Pré . Přestože stále ještě hraje například Natalie Gutmanová a svět má novou cellovou hvězdu jménem Alisa Weilerstein, tak legendární Angličanka je bezkonkurenčně nejznámější a díky firmě EMI i nejvydávanější cellistkou. Kromě jejího výjimečného umění k tomu přispěly její životní osudy a biografický filmový bestseller Hilary and Jackie z roku 1998, který sice kontroverzně a sentimentálně přiblížil hlavně vztah obou sester, ale hodně ji proslavil i mezi lidmi, kteří se jinak o klasickou hudbu nijak hluboce nezajímají. I díky filmu se stalo hlavní téma Cellového koncertu Edwarda Elgara celosvětovým hitem a Jacquliene Mary du Pré byla s tímto koncertem identifikována. Mezi 26. lednem 1945, kdy se v Oxfordu narodila, a 19. říjnem 1987, kdy v Londýně zemřela, se odehrál bouřlivý, intenzivní život. První lekci (od matky) hry na violoncello se jí dostalo ve čtyřech letech, v pěti bere lekce na London Violoncello School, mezi lety 1955 –1961 studuje soukromě u „cellového tatínka“ Williama Pleetha na Guidhall School of Music and Drama, ve 14 letech hraje poprvé veřejně Elgarův koncert, v roce 1960 absolvuje letní mistrovský kurs u Pabla Casalse, další rok má formální debut ve Wigmore Hall, v roce 1962 hraje Elgara na BBC Proms a studuje u Paula Torteliera v Paříži, v 19 letech získává nástroj Antonia Stradivariho Davydov, ve dvaceti Elgara natáčí, v roce 1966 jede do Ruska, aby mohla nasávat zkušenosti od Mstislava Rostropoviče, o Vánocích téhož roku se seznámí na párty s Danielem Barenboimem a 15. 6. 1967 mají v Jeruzalému svatbu (rodinným přítelem se stává houslista Pinchas Zukerman), v letech 1967 a 1969 vznikají známé dokumenty Christophera Nupena o nahrávání a provádění Elgara a Schubertova Pstruha, v únoru roku 1973 se uskuteční v New Yorku její poslední veřejné vystoupení – Brahmsův Dvojkoncert s Zukermanem, Leonardem Bernsteinem a New York Philharmonic, v říjnu 1973 Jacqueline du Pré diagnostikují roztroušenou sklerózu a dalších 14 let je obdobím, kdy při její cestě údolím bolesti a bezmoci probleskují okamžiky radosti.
K 25. výročí jejího odchodu vydala letos společnost EMI Music vše, co pro ni cellistka natočila. Milovala hlavně Beethovena a hudbu romantismu, k čemuž byla předurčena jak citově, tak i technicky a názory na hudbu. Pro EMI nahrála se svými přáteli (Daniel Barenboim , Pinchas Zukerman , klarinetista Gervais de Peyer ) téměř vše, co Beethoven napsal pro její nástroj, a jsou to snímky vzácné a dodnes inspirativní. Totéž lze konstatovat o romantické hudbě. Sem patří i Antonín Dvořák, v některých aspektech zajímavá nahrávka Koncertu h moll a kouzelný Klid lesa (báječný doprovod obstarali v roce 1970 Barenboim a Chicagský symfonický orchestr ), Édouard Lalo, Camille Saint-Saëns, Robert Schumann, Max Bruch. Pro svět „objevila“ krásu Chopinovy Sonáty g moll (viz skvělá nahrávka z roku 1971 s Barenboimem, kde je i Franckova Sonáta in A ). Jedinečný je live záznam Izraelského rozhlasu Čajkovského Klavírního tria a moll z roku 1972 (Barenboim, Zukerman), který má fantastickou atmosféru. Na jaře roku 1968 bylo zaznamenáno dodnes sugestivní provedení variací Don Quixote Richarda Strausse (Adrian Boult , New Philharmonia Orchestra ). Relativně trochu stranou stojí její nahrávky Bacha, Haydna, Händela, Monna nebo Couperina. Výjimkou je dle mého mínění nahrávka Boccheriniho Koncertu B dur .
Musím přiznat, že jsem obdivovatelem její hry, sytého tónu a širokodechého frázování. Není vždy čistě stylová nebo technicky dokonalá jako někteří její kolegové, ale je vždy osobitá, dnes je zvykem říkat charismatická. Možná ještě příhodnější by bylo spojení energetická bomba. Její hra vás vtáhne do hudby jako centrifuga a vy musíte poslouchat. Její, pro normálního člověka nepochopitelná, muzikalita jako by neměla hranic. Když čtete o jejím životě a vidíte filmové dokumenty z natáčení, kde září energií, nadšením a radostí, tak vám přijde nespravedlivé, že odešla z tohoto světa v bolesti a utrpení. Naštěstí zůstaly po ní dodnes inspirativní dokumenty a nahrávky. Jsem přesvědčen o tom, že její jméno nikdy nebude pouhým suchým slovníkovým heslem.
Body: 6 z 6 – tip Harmonie
